Návštěvu zlaté Prahy jsme v rámci hodin literatury sice společně absolvovali již v loňském školním roce, avšak držíce se dobře známého českého přísloví jsme výpravu do „nejdrahocennějšího kamene v koruně měst“ dle slov spisovatele J. W. Goetheho absolvovali pro velký úspěch i podruhé. A soudě dle emocí, které ve třídě panovaly při odjezdu zpět domů, nelitujeme.
Naši výpravnou expedici jsme symbolicky v ranních hodinách první říjnové středy zahájili nástupem do vlaku RegioJet, kterým jsme byli bez komplikací přepraveni do našeho hlavního města. Po 150minutové cestě vlakem jsme tento dopravní prostředek vyměnili za metro, jehož přeplněné vagóny jsme opustili hned na třetí stanici po nástupu – na Vyšehradě. Po zdlouhavém sestupu od vyšehradské stanice metra do Nuslí, kde jsme byli ubytováni a kde jsme tedy složili svá zavazadla, nás překvapivě čekalo ještě zdlouhavější stoupání zpět k Vyšehradu, jehož prohlídce jsme věnovali téměř celý první den. Vyslechli jsme si výklad o historii rotundy sv. Martina, obohacený o vybrané vyšehradské pověsti. Nevynechali jsme také procházku po zdejším parku a hřbitově Slavín, kde jsme vzpomenuli na naše velikány, kteří zde našli místo věčného odpočinku. Prohlídku areálu Vyšehradu jsme zakončili nahlédnutím do samotné baziliky svatého Petra a Pavla následovaným prohlídkou vyšehradského podzemí.
První společně strávený den jsme po přestávce na večeři zakončili divadelním představením Romeo a Julie v divadle ABC, ve kterém se nám představily mnohé známé osobnosti české herecké scény – uveďme například Zdeňka Piškulu coby Romea nebo Danu Batulkovou v roli paní Kapuletové. Zejména díky prvnímu jmenovanému sklidilo představení ohromný úspěch – především některé spolužačky byly samotným Zdeňkem Piškulou zaujaty mnohem více než celkovým moderním ztvárněním známé Shakespearovy tragédie. Ale uznejme – to k divadlu také patří.
Druhého dne ráno jsme se s ohledem na citelné ochlazení v pražských ulicích museli vskutku přemáhat, abychom vůbec opustili příjemně vyhřáté peřiny. Po úspěšné bitvě s vlastní vůlí jsme se jeli podívat na dějiště jiné bitvy – tentokrát té bělohorské. O tomto významném mocenském konfliktu jsme se dozvěděli mnoho zajímavých historických reálií a za silných poryvů mrazivého říjnového větru jsme se ochotně přesunuli do blízkého letohrádku Hvězda, chlouby české renesanční architektury, kde jsme měli mimo jiné možnost zhlédnout právě probíhající výstavu věnovanou Ladislavu Fuksovi, známému autoru české psychologické prózy. Poslední zastávkou před návratem do centra byl Břevnovský klášter, coby nejstarší mužský klášter u nás.
Ačkoliv jsme všichni toužili po dalším poznávání, naše tělesné schránky již volaly po odpočinku. Proto jsme se znovu sešli až po přestávce na oběd, kdy nás naše žaludky zavedly na mnohá neznámá místa před dalším klášterem, tentokráte Strahovským. Tam jsme za výkladu ze studentských řad nahlédli i dovnitř a pokochali se místní architekturou, načež jsme společně zamířili na Petřín. Naše cesta vedla skrze živé petřínské zahrady, z nichž se nám naskytl dechberoucí výhled na Prahu. Poté jsme již stanuli na samotném vrcholku kopce. I zde nám výklad nabídl spolužák, tudíž jsme se dověděli mnoho zajímavostí o Hladové zdi, Petřínské rozhledně alias „pražské Eiffelovce“ a konečně také zrcadlovém bludišti, do něhož jsme se posléze po jednohlasné shodě také vydali. V jeho zrcadlových zákoutích vzniklo mnoho úsměvných fotek, na něž budeme ještě dlouho vzpomínat.
Z Petřína jsme se, jsouce vlastníky pražských „lítaček“ (zlatá brněnská „šalinkarta“…), svezli pod úpatí kopce lanovkou, což byla pro mnohé z nás zcela nová a úžasná zkušenost. Následně jsme pěšky zamířili k Národnímu divadlu. Po krátké zastávce před naší Zlatou kapličkou jsme se rozešli na večeři, abychom se pak, stejně jako večer první, i tento den sešli formálně vyšňořeni před divadlem Semafor. Zde nás čekal muzikál Devatenáct tváří jazzu. Slova z úst nám přímo sebral fenomenální výkon pana Herce Jiřího Suchého, který letos oslavil devadesáté druhé narozeniny, a Jitky Molavcové. Po vystoupení jsme se, zcela rozjařeni, rozhodli vydat se ještě na vycházku po večerní Praze. Navštívili jsme tedy Kampu, viděli Lennonovu zeď a Sovovy mlýny, kde jsme vzpomenuli na významnou českou mecenášku umění, nedávno zesnulou Medu Mládkovou.
Páteční ráno k nám bylo, co se týče klimatických podmínek, znatelně shovívavější, tudíž jsme na nic nečekali a vydali se do pražského Josefova, kde nás z úst paní průvodkyně Židovské obce v Praze čekala zajímavá, leč citelně zdlouhavá přednáška na téma Historie židovství v Praze. Během prohlídky vybraných synagog jsme byli zevrubně seznámeni se židovskou historií, zvyky, tradicemi a běžným životem (nejen) ortodoxních židů. Se židovskou tematikou okrajově souvisel i náš další program, zejména tedy se známou středověkou židovskou výsadou, která u nás byla křesťanům zakázána – tedy poskytováním úvěrů. Dnes nám k tomuto účelu poslouží kdejaká soukromá bankovní společnost, avšak my jsme nijak netroškařili a rozhodli se navštívit rovnou tu nejvyšší – banku bank, tedy Českou národní banku. Ta má sice namísto poskytování půjček jako hlavní cíl vytyčenu péči o stabilitu české měny, nám však namísto úvěru poskytla zajímavou příležitost dozvědět se něco nového o vrcholné instituci monetární politiky našeho státu. V místním návštěvnickém centru jsme totiž zhlédli expozici Lidé a peníze, skrze kterou jsme byli dovzděláni v oboru cílů centrální banky, její historie a dějin měnových systémů u nás – a že jich nebylo málo! Na závěr jsme měli možnost potěžkat si, kolik vlastně váží patnáct milionů korun ve zlatě. Hledíce ustaraně na hodinky jsme svižným krokem zamířili do kostela Panny Marie Sněžné, naší poslední zastávky před odjezdem domů, kde jsme si letmo prohlédli místní zázemí, historickou klášterní knihovnu a přilehlé zahrady.
Před branami kostela jsme se vzájemně rozloučili a první z nás hbitě vyrazili na nádraží, odkud jsme se během večera postupně vraceli vlaky a autobusy do Brna.
I když se pravděpodobně jednalo o náš poslední společný třídní výlet před obávanou maturitní zkouškou, skrytou dávku optimismu můžeme v tomto ohledu najít v interpretaci příhodného citátu významného židovského německy píšícího spisovatele, který je s Prahou neodmyslitelně spjat – Franze Kafky – „Praha je jako kniha, kterou člověk nikdy nedočte.“ Jsem poctěn, že jsem měl možnost část této „knihy“ se svou třídou společně přečíst. Zároveň je to pro nás ale závazek, abychom se do Prahy zase někdy vrátili. To bych však považoval za předem splněné – lze snad zanevřít na Matku měst?
Matyáš Kirchner, 4.C
Ema Dvořáková, 4.C
