Proč jela 1.C do Prahy

Dne 30. 5. 2019 navštívila celá třída 1.C Národní technické muzeum v Praze. Vstup byl zdarma, platili jsme jen (spíše symbolickou) cenu dopravy. Jak je to možné?

Někdy v lednu nebo v únoru jsem byl osloven paní profesorkou Teclovou, abych napsal povídku na téma příběhů starého elektra do soutěže Recyklohraní. Tu pořádá společnost Electrowin, která se zabývá recyklací elektrospotřebičů. Nějakou krátkou povídku jsem napsal, odevzdal, dostal za to salám, a tím pro mě celá věc skončila.

V půli května jsem byl osloven znovu. Paní ředitelka mi řekla, že jsem se v nějaké literární soutěžiumístil na 1.-3. místě a mám se dostavit na vyhlášení konečného pořadí do Prahy. Mohl jsem si s sebou vzít až sedm spolužáků jako podporu. Dále jednou z výher byl volný vstup do technického muzea pro celou třídu. (Počkat, já jsem psal nějakou povídku do soutěže?) Nabídka pěkná. Háček bylv tom, že se na to trochu zapomnělo, proto jsme se museli rozhodnout ješt ten den.

Když se spolužáci dozvěděli, že mají možnost jet jeden den místo školy skoro zadarmo do Prahy (nedělejme si iluze, že tam všichni jeli kvůli technickému muzeu), výlet jednomyslně schválili. A tak jsme se ve čtvrtek ráno sešli s třídním profesorem Weidenhöferem a paní ředitelkou Šperkovou na Dolním nádraží a již v 6:07 odjeli ku Praze.

Po příjezdu do Prahy a pěším přesunu na Letenskou pláň jsme byli uvedeni do muzea a hned rozděleni – většina třídy dostala rozchod, ale ta skupinka osmi studentů, jež se měla účastnit vyhlášení, se nejprve zúčastnila workshopu Televizní studio. Ve vyřazeném studiu ČT jsme si vyzkoušeli práci kameramana, zvukaře, střihače a zejména nelehké zaměstnání moderátora zpravodajské relace. Ze studia jsme odcházeli s úlevou, že náročný a velice vážně pojatý program máme za sebou, a zároveň vyděšeni, protože námi natočená reportáž bude poslána na třídní mail a ostatní spolužáci se nám jistě budou smát...

Následovaly zhruba dvě hodiny času na prohlídku muzea. Sraz byl stanoven na 12:30. Většina třídy se poté pod vedením pana profesora vydala do centra města, kde měla zhruba tříhodinový rozchod a s časem naložila dle svého uvážení. Osm z nás – já, šest vybraných spolužáků a paní ředitelka – zůstalo v muzeu a po obědě formou švédského stolu s různými druhy chlebíčků, buchet a ovoce bylo přítomno slavnostnímu vyhlášení. To moderoval Petr Vacek, který v každé kategorii (1. stupeň ZŠ, 2. stupeň ZŠ, SŠ) vyhlásil tři nejlepší a vítěznou práci přečetl. Už jen proto by vyhlášení bylo mimořádným zážitkem, já tomu ale nasadil korunu tím, že jsem se svou povídkou vyhrál nejen v kategorii SŠ, ale i Cenu technického muzea.

A tentokrát jsem to ale opravdu nečekal.

Po společném focení byl připraven kulatý stůl, u kterého měli moderátor, porotci a ocenění diskutovat o starých elektrospotřebičích. Reálně se jednalo o půlkruh židlí bez stolu a diskutoval hlavně Vacek s kurátorkou výstavy domácích elektrospotřebičů, přičemž byl prostor na dotazy, přesto vyhlášení i následná diskuzeproběhly velice příjemně. kromě toho jsem dostal tolik pěkných cen, zejména knížek, že se pod jejich tíhou cestou na vlak taška roztrhla.

Na závěr jsme se vyfotili s Petrem Vackem, nejen výborným moderátorem, ale také příjemným člověkem, přesunuli jsme se do centra a ve zbývající chvíli do srazu alespoň nahlédli do Starého města. Ve výborné náladě a očividně spokojení jsme se sešikovali, přešli opět na nádraží a počkali na vlak do Brna.

Část výpravy vystoupila v Židenicích, část na Dolním nádraží, a o půl osmé už se všichni rozutekli, unavení, plní nejrůznějších dojmů.)

A to všechno kvůli jedné povídce. Kratší, než je tento článek.

Martin Mlečka, 1. C)

Štítky:

Typ článku: