Elgartiana, toho jména druhá

Pokud jste v sobotu 24. listopadu 2018 zabloudili na roh ulic Nováčkovy a Elgartovy… Ale ne. Tohle přece známe, ohradí se pravidelní čtenáři webových stránek Elgartky. Přesně těmito slovy přece začínal článek z 26. listopadu 2014! Nás neobalamutíte! Nebudeme zapírat: Je to tak. A s takto vnímavými čtenáři musíme začít úplně jinak. Třeba jazykovým okénkem.

Není to „Elgartiáda“ ani „Elgartina“. Slovo Elgartiana vzniklo zkomolením dvou slov: Ambrosia, což je název představení herecké skupiny Geisslers Hofcomoedianten, kterým se každá Elgartiana inspirovala, a Europeana, což je vynikající kniha Patrika Ouředníka. Europeana jsou. Nikoliv Europeana je. Podobně naše Elgartiana. Přestože všichni skloňují *Elgartianu* podle vzoru žena, správně by bylo jakési hypotetické *Elgartianum* – a od toho plurál Elgartiana podobně jako v latinském verbum a verba. Byli-li jste v sobotu 24. listopadu 2018 u nás ve škole, nenavštívili jste *Elgartianu*, nýbrž Elgartiana. Příběhy z Elgartky. Nebo, řečeno s Ouředníkem, stručné dějiny jedné školy.

Ale byli návštěvníci vůbec ve škole? Ještě před vrátnicí je vítala neobvyklá scéna – prázdné malířské plátno, dívka se štětcem a zcela čistou paletou otočená k příchozím zády. A na zádech cedulka: Obraťte mě čelem k sobě. Překvapivé přivítání postavy, která se představila jako Paměť Elgartky a která tvrdila, že namalovala, jak to tu celé vzniklo, a že jednou namaluje, jak to tu celé skončí, přerušil příchod doktorky, která byla zpočátku ještě zmatenější než pacientka (nebo to byla skutečně Paměť Elgartky?). Až po povinném změření teploty přivítala návštěvníky v ústavu a požádala je, aby dodrželi návštěvní hodiny.

  Protože paní doktorka musela odejít dřív, vystřídali se v její roli Terčiny spolužačky.

Každý příchozí dostal na cestu průvodce – ti první vlaštovky, které jim měly pomoci, kdyby se kdokoliv ztratil, ti další už jen plánek. Přišlo vás tolik, že jsme nestíhali skládat nové vlaštovky! Princip byl jednoduchý: do místností, ze kterých se stalo provizorní jeviště, se dalo vstoupit pouze skrz na futra zavěšené a na proužky rozstříhané obrazy. Před každým stanovištěm byl úkol („hlasitě pozdravte“, „posaďte se vedle pana profesora“, „zapněte jukebox“…). Pokud příchozí úkol splnili, spustili tím scénku, jeden z příběhů z Elgartky.

Eliška průvodkyně

Vezmeme-li to chronologicky, vše začalo vznikem vesmíru. V našem Muzeu historie lidstva přivítala návštěvníky průvodkyně Eliška, která vykládala o velkém třesku, o vzniku země, tektonických deskách, Darwinovi, křesťanství nebo buddhismu. Neobvyklá byla absence exponátů. Respektive: jeden by se našel. Verča. Ta totiž hrála úplně všechny exponáty v Muzeu. A zkuste si zahrát velký třesk, nirvánu nebo nárazy tektonických desek! Možná se vám zdá, že to s Elgartkou nemá nic společného, ale… to jste nevěděli, že vedle Homo habilis existoval i Homo elgartiensis? Že když vznikala souhvězdí, to nejstarší z nich nápadně připomínalo budovu školy? Nebo že v původní verzi Bible prý stálo něco jako Na počátku bylo slovo – a to slovo bylo „Elgartka“?

A takto, přátelé, vypadá nirvána!

Průlet celým stoletím nabídla další místnost. Byla vyklizená, na návštěvníky čekali jen dva lidé v černém. Nebyli to agenti z filmu Muži v černém, nýbrž tanečníci Barča Šíblová a Martin Moliš. Ve scénce se vůbec nemluvilo, po spuštění jukeboxu zazněly fanfáry z Libuše a pak v rychlém sledu polka, charleston, twist, jive, disco a moderna, vše proložené zásadními událostmi z české historie – vznik republiky, Masarykův pohřeb, II. světová válka, Gottwaldův návrat z Hradu až po Havlovo „Naše země nevzkvétá“ a aktuální Babišovo prohlášení o tom, že vše je kampaň. Dodnes nevím, jak zvládli Barča s Martinem takřka pět hodin v kuse tancovat… Vypadalo to nějak takto:

Pokud by nefungovalo video přímo v článku, klikněte sem. (pod videem je odkaz na prezentaci, která je částečně vidět za tanečníky)

Máme i studenty, kteří jsou skutečnými studenty. Jsou třeba schopní zajít si do archivu, najít původní prameny, v tomto případě zápisy z pedagogických porad, a napsat scénář, který s trochou nadsázky ukazuje skutečný příběh z roku 1933. Tehdy se student Jaroslav Volný rozhodl, že si zajde za školu. Udělal to šikovně – vydal se k lékaři s tím, že musí svědčit ve věci pokousání kamaráda psem, nechal si napsat potvrzení, že u lékaře byl… a do školy se již nevrátil. Protože lež má krátké nohy a vyučující dlouhé prsty, na Jaroslavův prohřešek se přišlo a student byl potrestán mimo jiné karcerem (tedy školním vězením). V dramaťáku je málo studentů – chodí do něj zejména studentky. Proto jsme z Jaroslava udělali Jaroslavu, která pana profesora vytáčela už vzhledem a chováním (tedy dredy a, ehm, jistým nedostatkem respektu k autoritám), a vytvořili scénku, kde sami návštěvníci tvořili profesorskou komisi – a následně sami rozhodovali o tom, jaký trest bude pro Jaroslavu vhodný.

Zvládnou na sebe pořádně zařvat, ale jinak se mají rádi!

Studentů máme v dramaťáku málo, ale možná jsou o to šikovnější. Jeden prolezl archivy a vynalezl Jaroslavu Volnou, druhý přišel na málo známou věc, kterou se, pravda, příliš nechlubíme: na Elgartce byl v roce 1968 předán zvací dopis pro Sovětský svaz. Na záchodech se setkali Andrej Antonovič Grečko a Vasil Biľak, aby vyřešili nemilou situaci s nenadálou demokratizací celé země. A proč na Elgartce? Protože přes zkoušku sboru, který tehdy vedl profesor Kaňák, nemohl nikdo nic slyšet, tolik se tehdy rozléhaly hlasy sboristů a sboristek (a dnes to ostatně pokračuje; přijďte si to poslechnout před školu každé pondělí cca od 14:10).

 

Grečko vykukuje, Biľak se zdá být podmračen

Současnost. Jak zachytit něco tak efemérního, co se ve chvíli, kdy se to děje, stává minulostí? My vzali prvek, který se opakuje každý rok: první školní den. Ten stres! Přijdu do školy včas? Najdu to? Neztratím se? Co když se ztratím? To bude trapné! Mám se někoho zeptat na radu? Co když na mě budou zlí? Klárka hrála studentku Klárku, která možná působí trochu nesamostatně… a která možná i trochu nesamostatná je. Ano, možná ji trochu zmátlo, že učebna 312, kterou celou dobu hledá, ve škole neexistuje, a že měla hledat učebnu 320. Ale když už člověk neví, vždycky pomůže maminka a celou situaci zachrání.

Klárka jako studentka, která nestíhá – i mimo roli sleduje hodinky!

A budoucnost? Eliška s Nikčou se zamyslely, jak budou vypadat přijímací zkoušky za několik tisíc let. V nejefektnější místnosti (byla celá zatemněná, hrála v ní psychedelická hudba a jediné světlo vydávaly světelné body rozeseté náhodně po místnosti… no dobře, přiznáváme, byla to světélka na vánoční stromečky, takže zase tak náhodné to nebylo…) čekaly na návštěvníky dvě postavy v podivném oblečení, s černými brýlemi na očích a s jednotným účesem. Poklidný průběh přijímacích zkoušek – ty ostatně budou probíhat pouze tak, že dostanete náramek, který bude snímat vaši mozkovou aktivitu ve stresových podmínkách… a to bude celé – narušilo něco, co se ještě nestalo. Zadavatelka Eliška dostala téměř hysterický záchvat, ale robot Nikča vše rychle napravil. A pak už se jen stačilo podívat na náramek, na jehož vnitřní straně bylo jasné rozhodnutí: přijat, nepřijat.

Učebna fyziky ještě děsivější, než obvykle bývá

Interaktivní divadelní výstavu doplňoval obvyklý doprovodný program. Bylo možné dát si kávu a některý ze zákusků, který upekli a přinesli žáci nebo vyučující, v improvizované kavárně (dali jsme jí název „Za obrazy“ – jednak se ještě nedávno velmi podobně jmenovala kavárna v Moravské galerii, jednak se celá Elgartiana II děla za obrazy), bylo možné zanechat vzkaz na obrovské plachtě balicího papíru, který jsme narafičili na chodbu vedle kavárny, bylo možné zahrát si piškvorky – ale nebylo možné jít do třetího patra. Schodiště jsme zatarasili. Ale aby to návštěvníkům nebylo líto, nachystali jsme u zataraseného schodiště židle, lavici a papíry – a kdo chtěl, napsal nám básničku. 

Básničky návštěvníků najdete zde.

Momentky z kavárny „Za obrazy“

Zbývala ještě jedna činnost: zůstala takřka nepovšimnuta, ale nápad je to tak dobrý, že se ho nevzdáme. Znáte blog Humans of New York, neboli Lidé New Yorku? Že ne? Podívejte se sem. V roce 2010 se jakýsi Brandon Stanton rozhodl, že nafotí 10 000 obyvatel New Yorku. Po chvíli k fotkám začal přidávat osobní příběhy portrétovaných – a nový fenomén byl na světě. I u nás máme jeho následovatele – a nutno dodat, že příběhy jsou to často fascinující. Humans of Prague je tady, Humans of Brno má vlastní facebookovou stránku. Nápad vyrobit „Humans of Elgartiana“ byl skvělý… jen… se moc neujal. Ale to nevadí, pořád ještě se to dá nahradit nápadem „Humans of Elgartka“ a vytvořit v prostorách školy místo, kde se třeba každý měsíc bude střídat fotka s příběhem. Uvidíme. V každém případě Elgartiana přinesla dva texty (k nahlédnutí zde) – jeden až dadaistický, ale kouzelně, druhý reálný, který je krásný i tím, že vůbec neznáme identitu autorky.

Na závěr se obvykle sluší děkovat. Jednu osobu jsme zatím nezmínili: z akce máme videa a fotky. A mnozí je mohou kritizovat, protože nejsou moc početné ani moc kvalitní. Jenomže kritici obvykle nevědí, za jakých podmínek vše vznikalo. Anička Heinzová se statečně přihlásila, že by vše zdokumentovala. Od profesora Sobotky jsme vydyndali foťák, zároveň jsme měli i školní a jeden ještě přinesla Barča Šíblová. V průběhu jsme ovšem zjistili, že fotky ze školního nejsou příliš kvalitní (ve srovnání se dvěma zbývajícími), že sice máme dobrý fotoaparát, ale obě baterky jsou takřka vybité… prostě tím chci naznačit, že situace byla více než složitá a že jsme rádi, že vůbec nějaké záznamy máme. Proto takto veřejně: Aničko Heinzová, díky!

Díky také patří všem studentům, kteří věnovali mnohá odpoledne vymýšlení a nacvičování scének a kteří pak šaškovali pořád dokola pro nové a nové příchozí, přičemž věděli, že je to sobota, kdy by mohli mít volno, a že za to nedostanou žádnou odměnu (kromě toho, že mají být na co hrdí – a čím budou starší a čím déle budou pryč ze školy, tím na to možná budou vzpomínat lépe…), dále těm, kteří se přidali, ač nejsou součastí dramaťáku, a v neposlední řadě všem návštěvníkům, kteří si udělali čas a přišli se podívat.

Jsme ve škole. Je třeba ověřit předávané znalosti. A proto jednoduchý test: doplňte správný tvar slova „Elgartiana“ do následujících vět:

1. Bez E___________ by listopad nebyl tak hezký.

2. V sobotu jsem viděla E___________ a moc se mi to líbilo.

3. S E___________ jsme byli spokojení, ale bylo to náročné představení.

 

Elgartiana v číslech:

Počet návštěvníků: cca 170–180
Počet zapojených studentů-herců: 15
Počet zapojených vyučujících: 4
Počet dní, během kterých Elgartiana vznikla: 73
Počet ochotných osob, které nezištně donesly něco do kavárny: cca 10–20
Pocit, který má učitel z úspěšné akce: nevyčíslitelný

 

Fotogalerie zde.

Video snad bude. Po dosavadních zkušenostech raději neslibuji, ale rádi bychom časem opět měli dokument o tom, jaká Elgartiana byla.

 

(správné odpovědi: 1. Elgartian; 2. Elgartiana; 3. Elgartiany) 

Typ článku: