Arnošt Goldflam na Elgartce

Ale to můžeš pálit ze všeho. Už sme dělali ze všeho možnýho, z dětskéch piškotů, z tech bombónů ovocnéch – bon pari, z řepy, kukuřice aj jednó z ananasu…

(Arnošt Goldflam: Hrůza v Brně)

 

„Dámy a pánové, vážení přátelé, my jsme nečekali, že se vás tu sejde tolik.“ Přesně touto větou jsem započal páteční autorské čtení Arnošta Goldflama. Všichni natěšení, přijel přece náš absolvent a hlavně jeden z největších brněnských autorů. Nikoli vzrůstem, ale minimálně rozsahem práce. Nachystaná místa se rychle zaplnila. A stále přicházeli další posluchači. Židle už ani nebylo kam dávat. Mladší, starší, studenti, rodiče, učitelé, kamarádi. Desítky lidí, vydýchaný vzduch, ale celkový dojem stále velmi přátelský. Skrz okna pronikají paprsky jarního slunce. Úsměvy na tvářích všech.

I tentokrát samotnému čtení předcházela asi padesátiminutová beseda se studenty semináře tvůrčího psaní. Arnošt Goldflam dorazil, my mu uvařili čaj a nachystali něco malého na zub. Při jídle se přece mnohem lépe povídá. A mít sucho v krku taky nechcete. Ani jsme si nestihli všimnout, jak rychle ten blázen čas letí. Pár témat a otázek a tři čtvrtě hodiny byly najednou pryč.

Po krátké pauze začala akce pro veřejnost. Pan Goldflam, prve srdečně představen, s úsměvem a laskavostí odpověděl na otázky týkající se jeho školních let na našem gymnáziu a jeho celkového vztahu k jihomoravské, jak on sám říká, megapoli Brnu. Pak už přišlo na řadu samotné čtení. Zazněly dvě starší humorné, ač někdy drsné povídky a jedna povídečka úplně nová, která byla vylosována ze tří možností. „Ony jsou to strašný blbosti. A tahle je obzvlášť blbá,“ pronesl Arnošt Goldflam po losu. To už brzy budete moci posoudit sami – tyto kratší práce by měly v blízké době vyjít knižně. Ale jak se bude kniha jmenovat, vám neřekneme. Neví to ani sám autor. Zatím.

Pár stručných otázek a několikanásobný dlouhý potlesk. Potřesení si pravicí, několik úklon a úsměvů. „A než vy dotleskáte, tak já jdu na záchod, dokud tam není fronta.“ Tím oficiální akce skončila. Když se pan Goldflam vrátil, zbyl čas už jen na pár dotazů a podpisů do knih. Poslední poděkování a rozloučení. Musel totiž „valit do Práglu.“

Tato skvělá akce nám odpověděla na mnoho otázek – kolik lidí se vejde do průměrné gymnaziální třídy, kolik studentů je ochotno přijít v pátek odpoledne do školy, zda čas běží neúprosně rychle a jestli má Arnošt Goldflam rád sladké.

Mohla by se udělat taková knížka, tak trochu i o mně, ale hlavně se mnou. Nafotily by se různé výrazy, dívej se, třeba – údiv, veselost, strach, nenávist, nadšení a tak všelijak, a to by pak mohlo sloužit jako návod pro všechny ty mladý, protože oni, jak jsem si všimnul, neumí nic. Vyjdou ze školy a neumí zhola nic. Není to divný. Kdo tam vůbec učí? A CO oni je tam učí? Nevím… Nechápu… No, ale je jasný, že nemůžu dělat všechno… já nemůžu dělat všechno sám, já nemůžu dělat všechno sám…

(Arnošt Goldflam: Vratká prkna)

(A pokud by vás zajímaly odpovědi na výše položené otázky, tak jsou ve stejném pořadí zde: asi 80, hodně, běží a má. A ještě jeden dodatek: fotky najdete zde.)

Martin Gaideczka, 2.B

Typ článku: