Michal Přibáň na Elgartce

Karlova bouda stojí na malé mýtince uprostřed hustého lesa ve svahu vysokého kopce, jehož vrchol nedohlédneme. Když se postavím před chatu a zahledím se do okolí, jímž protéká Labe (v tom tichu je i slyšet!), uvidím kýčovitý, ale půvabný obrázek starých i novějších horských chalup na protější stráni, a když se podívám blíž, můžu na louce pod chatou pozorovat Mánkovu kobylu, jak se líně a nevzrušeně pase. Je to rovněž kýčovitý, ale zato velmi uklidňující pohled, který jsme si ovšem dopřáli až v podvečer, kdy jsme se konečně vzpamatovali z okolností příjezdu.

(Michal Přibáň: Všechno je jenom dvakrát, s. 23)

Všichni už odnepaměti někam přijíždějí a odjíždějí. Nemusí to být přímo malebná horská chata v Krkonoších s překrásnými výhledy. Ono někdy úplně stačí jedno malé brněnské gymnázium. Právě na takové totiž jednoho jarního pátku přijel spisovatel. Přijel, aby tu strávil nějaký čas, aby s těmi, kdo ho budou poslouchat, prohodil pár slov o psaní, literatuře a životě, a aby jim také kousek té literatury sám přečetl.

Ne, tak nezačíná žádná báje, ani pověst. Tak začalo v pořadí již třetí autorské čtení u nás, na Elgartce. V pátek 27. 4. 2018. Tentokrát s Michalem Přibáněm.

Michal Přibáň – literární historik, lexikograf a v neposlední řadě také spisovatel, i když s tím spisovatelstvím by vám to dozajista vehementně vymlouval. Knížek v pravém slova smyslu nenapsal totiž tolik. Napsal jednu. Ano, je pravda, že k literatuře, už jen z hlediska svého povolání, má vlastně daleko blíž než většina z nás, ale ono psát o literatuře a psát literaturu je vlastně něco úplně jiného. A to si uvědomoval i Michal Přibáň. Už dlouhou dobu mu v hlavě seděl brouk a ne a ne se zvednout a odlézt. „Dokázal bych sám to, co zatím jen hodnotím? Dokázal bych napsat knížku?“ A tak se pustil do psaní. Psal a psal a naštěstí vytrval. Jedenáct let vytrval. Vznikl román Všechno je jenom dvakrát, o které jsme mluvili a ze které jsme poslouchali.

Naše setkání se už od začátku neslo ve velmi neformální atmosféře. První část – tedy část pro studenty semináře tvůrčího psaní – uběhla jako lusknutím prstů. Hovor s panem Přibáněm plynul, čas utíkal, zajímavosti za života literárního historika a spisovatelské praxe vířily kolem nás a každý jsme si z toho víru vytáhli, co jsme chtěli a potřebovali. A nebylo toho málo.

Poté jsme otevřeli dveře i pro širokou veřejnost a po čtvrthodinové pauze začala druhá část, tedy část veřejná. Po přivítání všech posluchačů pan Přibáň odpověděl na pár dotazů z publika a mohl se pustit do čtení. Všichni jsme se velmi rychle nechali strhnout barvitým dějem dvou ukázek z knížky Všechno je jenom dvakrát. Elgartka už nebyla Elgartkou, ale temným konspiračním bytem StB či útulnou a kafem vonící jídelnou horské chaty v Krkonoších. My jsme najednou nebyli pouhými posluchači, ale přímými účastníky napjatého osobního dramatu na pozadí velkých dějin.

A tak myslím, že mohu s čistým svědomím prohlásit: Michal Přibáň to dokázal. Jak sobě, tak nám. Nejenže o literatuře umí psát, ale on JI umí psát a to vskutku bravurně.

Dovedli bychom Michala Přibáně poslouchat ještě hodiny, ale všechno má svůj konec. I třetí autorské čtení na Elgartce mělo svůj konec. Byla vyřčena poslední slova na rozloučenou, poslední slova díků. Sál se vyprázdnil, lidé odešli. Ale v hlavě toto odpoledne nejednomu posluchači ještě nějakou dobu zůstane.

Hynek Podlipný, 3.C

Fotogalerie zde

Typ článku: