Vít Slíva na Elgartce

Odkudsi ke mně
líbezně pěje
v neznámé řeči
neznámý pták.

Píšu mu, kamsi,
neznámý člověk
neznámou řečí,
lítostný verš.

Dozpíval. Dopsal jsem.
Píseň je celá.

(Vít Slíva: Soutoky světelných řek, Slezský dvojhlas)

Píseň je celá. Přesně touto větou básník Vít Slíva ukončil své čtení veškerému publiku, jež se u nás v pátek 4. května 2018 sešlo – a lidí tam bylo opravdu hodně, téměř čtyřicet. Někdo našeho hosta znal, například jeho bývalí či současní studenti nebo účastníci Literárního víkendu na Elgartce. Ten, kdo našeho hosta neznal, měl možnost s Vítem Slívou promluvit, zeptat se ho na jeho tvorbu, poslechnout si jeho hlas.

Kdyby někdo stále tápal, dovolte krátkou vizitku. Vít Slíva, ročník 1951, český básník. Vystudoval obor čeština-latina na Masarykově univerzitě, ovšem v době, kdy tato instituce nemohla být pojmenována po Masarykovi. Dlouhá léta učil na Gymnáziu na Slovanském náměstí, dnes učí na Biskupském gymnáziu v Brně. Ve svých básních se několikrát vracel k Hradci nad Moravicí u Opavy, kde se narodil.

O tomto pozoruhodném muži jsme se dozvěděli mnoho zajímavostí, minimálně v první části našeho povídání. Například, že poprvé do Brna vkročil, protože se zde konala Velká cena. Měl totiž pro motorky vždy slabost, jak sám řekl: „Těchto motorkových básní mám mnoho.“

Dozvěděli jsme se také, že téměř všechny jeho básně jsou z osobních zkušeností, například takový Slezský dvojhlas, kterým zakončil celé čtení. Rád psává na návrší (ano, shodou okolností se tak jmenuje jedna jeho sbírka), kde nyní stojí pařez jeho oblíbeného jilmu, se kterým párkrát vedl rozhovor.

Nemá příznivce jen mezi literáty, dokonce ho čtou i někteří vyučující (nebo bývalí vyučující) na přírodovědecké fakultě. Vlastně, Vít Slíva není jen fanouškem poezie a motorek – prý ho baví i matematika a fyzika, kterou často šifruje do svých básní.

Vraný stín oblaku
zvolna se popásá v zářivém ovse,
pojíždí, jezdec na velkém letním reostatu,
a mění svítivost krajiny."

(Vít Slíva: Černé písmo, Slavnost letnic;
použito na jedné z fyzikálních přednášek Masarykovy univerzity)

Místností zavládla taková atmosféra, jakou chtěl básník před námi vytvořit – bylo jen na něm, jakou báseň přečte nebo jak ji přečte. Ticho, které vládlo i chvíli po dočtení poslední básně, bylo naprosto úžasné, příjemné a klidné. Obrovský potlesk, který se ozval po vstřebání všeho, co bylo vyřčeno, mluvil sám za sebe.

Anna Vančatová, 1.B

Fotogalerie zde

Typ článku: