Veni, vidi, vici

Školní kolo olympiády v českém jazyce se stalo tradicí na každém gymnáziu či střední škole. Studenti, kteří mají tzv. blíže k češtině, se každoročně zúčastní tohoto klání a vítěz postoupí do okresního kola.
V letošním roce se do školního kola přihlásilo 14 studentů ze všech ročníků gymnázia. Gramatická cvičení byla jako obvykle velmi záludná a uspět mohli skutečně jen nejlepší. Zadání slohové práce ale bylo v tomto roce velmi zajímavé (Stojím tu už léta – volný slohový útvar), a bylo proto náročné vybrat  nejzajímavější práce.

Nejlepších výsledků nakonec dosáhli překvapivě studenti z nižších ročníků:
Martin Mlečka z 1. C (46 bodů)
Markéta Vojtková z 2. C (42 bodů)
Hynek Podlipný ze 4. C  (41 bodů)
Martin Gaideczka z 3. B (40 bodů)
Klára Homolová z 1. C  (39 bodů)

Do okresního kola, které se konalo 25. ledna 2019, tedy postoupil Martin Mlečka a Markéta Vojtková. V okresním kole se zadané gramatické úkoly ztíží natolik, že většinou zvítězí studenti osmiletých gymnázií a často až ti z posledních ročníků. Jedná se totiž o maturanty, kteří se věnují češtině jaksi naplno, protože součástí závěrečné maturitní zkoušky je povinný didaktický test z jazyka.
Pokud jste pozorně četli výsledky naší školní soutěže, zjistili jste, že jsme do okresního kola poslali studenty z prvního a druhého ročníku. Dnes mohu říci, NAŠTĚSTÍ. Okresní kolo olympiády totiž vyhrál náš student z prvního ročníku – MARTIN MLEČKA a druhá soutěžící – Markéta Vojtková skončila na skvělém 12. místě. 
Martin tedy pokračuje do kola krajského a my mu můžeme jen přát, aby uspěl i tentokrát.

Pro zájemce přikládáme slohovou práci Martina Gaideczky, foto ze školního kola a diplom vítěze.

Stojím tu už celá léta
Přátelé.  Stojím tu už celá léta.
Jsem Josef Jungmann. Vlastně nejsem úplně Josef Jungmann. Jen vypadám jako Josef Jungmann. I když souhlasím s námitkou, že Josef Jungmann nebyl z bronzu. Jsem socha. „Josef Jungmann, český filolog a spisovatel, narozen 16. července 1773 v Hudlicích, zemřel 14. listopadu 1847 v Praze.“
Už dobrých padesát let sleduji tohle své náměstí z metrového podstavce. A nejen náměstí. Denně projdou kolem tisíce lidí. Potkávám se s rodinami, které se během těch pár desetiletí absolutně proměnily, ale i s lidmi, kteří jsou stále stejní. Malé děti mě neznají, mládež jen matně z čítanek. Maturanti nadávají, že jsem se nenarodil ani nezemřel v dobře zapamatovatelné datum, češtinářům zase přidávám práci. Pracující znají jen po mně pojmenovanou zastávku tramvaje. I když, uznávám, i za to jsem rád. Občas se tu ale přece jen někdo zastaví. Starší pán, babička s vnoučaty, pejskaři. Byl bych však raději, kdyby těch posledně zmíněných bylo méně. Sochy to se psy nemají jednoduché.
Málokoho z těch lidí napadne, že i socha je může sledovat. Aniž by v tom měly prsty tajné informační služby. Pohled upírám do dáli, ale neunikne mi ani pohyb padajícího listu.
Když tu tak celá léta stojím a vše pozoruji, věřte, že jsem hrdý. Hrdý na český národ, hrdý na náš humor a lásku, na jazyk i literaturu, na vývoj, posun ve všech oblastech. Nejraději bych se vydal do škol, ze skrytu vše pozoroval a třeba i žákům napovídal. Jen kdybych nebyl přivařený k tomu podstavci…
Svatý Václave, děkuji, že jsi nedal zahynouti nám ni budoucím. Pokračuj v tom.
                                                                                                     Martin Gaideczka, 3. B

Typ článku: