3. B vs. Vladislav Vančura

Vladislav Vančura patří k nejnáročnějším autorům české literatury. Odměnou za trpělivost je velký čtenářský zážitek, ale není to zdaleka pro každého. Ve 3. B jsme si zkusili, jak to ten Vančura asi dělal. 27. dubna dostala třída následující úkol:

Vladislav Vančura: Rozmarné léto

Přečtěte si, prosím, kapitolu Staré časy (abyste byli uvedeni do děje) a následně kapitoly Antonín Důra, Věci soudobé a kněz a Vojín Hugo.

Následně si vyberte jednu osobu ze třídy a napište její medailonek ve vančurovském stylu. Vančura nám představil tři osoby (Antonína Důru, kanovníka Rocha a majora Huga). Vaším úkolem je představit pouze jednu osobu, ale tak, jak by to napsal Vančura. Výsledek zašlete jednak mně v rámci tohoto úkolu, jednak osobě, o které píšete. Samozřejmě si můžete libovolně vymýšlet a zabalit to do širší situace (nemusí to být setkání na plovárně, může to být setkání ve škole nebo v restauraci – nebo to vůbec nemusí být setkání). Zkuste nepoužívat přímo Vančurovy obraty, ale vymyslet si nějaké vlastní. Jen by to asi mělo být ve třetí osobě, abychom řádně napodobili to, jak je psáno Rozmarné léto.

Mnozí studenti nad tím asi dost sakrovali, jiní sami psali, že je to bavilo – a objevilo se i pár názorů, že tohle byl nejtěžší úkol, který jim byl z češtiny zadán. Ti, kteří to zvládli, to ovšem zvládli s grácií. Když tedy nepočítám používání přechodníků. Moje naděje, že jsme to přece dělali ve škole, takže to všichni zvládnou bez problémů, vzala brzy za své.

Studentům jsem posléze k úkolu přidal i příklad řešení a po další intervenci ještě „návod“, kdybyste si to chtěli zkusit sami, návod najdete níže.

VANČUROVSKÉ TEXTY 3. B NAJDETE ZDE.

Většina textů je o studentech 3. B, není-li to tedy explicitně uvedeno, můžete hádat, o kterou osobu se jedná. Abych vás naladil ke čtení, posílám příklady skutečně skvostných (a velmi vančurovských!) vět (v těchto případech upravuji tvary přechodníků, pokud byly špatně; ve výsledném souboru nechávám neopravené varianty):

Odříkávaje si své zbloudilé rozverné myšlení, vypláznutý jazyk maje, vkročil na území posvátné. (Aneta Michalíková)
Váhavě drže psací pero vpisoval poslední výsledky námahy do vzorců Newtonových. (Eliška Bartošová)
Jeho tvář, ukazujíc neskonalé zoufalství, jež mu zajisté způsobuje hodina matematiky, z dáli vyhlíží poněkud přívětivěji, však dá se poznati, že je brunátná. (Anna Oherová)
Všichni, čekajíce extrovertní děvče, hleděli na ni ovšem netušíce, že dívenka vskutku plachá, a ne sebevědomá jest. (Karolína Holá)

***

Pokud byste si chtěli zkusit vlastní takový text, přidávám návod:

JAK NAPSAT VANČUROVSKÝ TEXT

1. Vyberte si oběť. Tedy spolužáka či spolužačku. Já to budu ukazovat na paní profesorce Hejlové, protože ji všichni známe.
2. Zamyslete se. Co je na tom člověku nejvýraznější? Na prof. Hejlové určitě zrzavé vlasy, brýle, věčný úsměv a to, že je… nevysoká.
3. Představte si situaci, kde byste se se svou obětí mohli potkat. Ve škole? Na ulici? Na plovárně, aby to bylo jako z Rozmarného léta?
4. Situace by se mohla trošičku vyvíjet. Co bude naše oběť dělat? Má něco v rukou? Trápí ji něco? Co má na sobě?

Tohle je první fáze. Jakmile máte tyto otázky zodpovězeny, sepište si to, ideálně v er-formě. V mém případě to bude vypadat třeba takto:

Seděl v kabinetě, před sebou otevřený notebook a knihu. Vtom se otevřely dveře. Nejdřív vplul charakteristický smích, jak vcházející osoba ještě cosi řešila na chodbě. Pak vešly brýle a zrzavé vlasy.
„Jééé, čau,“ řekla Jitka. „Co tady děláš tak brzo?“
„Říkal jsem si, že si ještě zajdu do školní knihovny, ale zatím jsem se tady zasekl,“ odpověděl sedící.

Teď by se to samozřejmě mohlo klidně rozvíjet dál, ale pro ukázku bude stačit toto. Nyní je potřeba z toho udělat vančurovský text. Co s tím? Podívejme se, jak píše Vančura:

Dozpívav svoji písničku, veliký Antonín složil ruce na zádech a maní dýchal na kuličku teploměru. Sloupec téměř neúplatný sotva se pohnul a Důra znamenaje tuto řádnost měl několik myšlenek, jež se vystřídaly v sledu míšených karet. „Tento způsob léta,“ děl vposled, odvraceje se od přístroje Celsiova, „zdá se mi poněkud nešťastným. Je chladno a můj dech, jakkoliv jsem nepozřel vody, je mrazivý. Který měsíc nám zbývá, jestliže ani červen není dost vhodný, abychom pečovali o zdraví a o tělesnou čistotu? Nuže, ať je podnebí příznivé čili nic, tyto věci nesnesou odkladu.“

Není tam zrovna žádný popis, těch je tam obecně docela málo, ale je tam přímá řeč, které je naopak docela dost (takže v našem textu budeme muset mít přímou řeč). Určitě by tam měl být přechodník, raději víc. Postavy by neměly být uvozeny slovem „řekl“, ale slovem „děl“. Velmi často se objevuje inverze (sloupec téměř neúplatný, přístroj Celsiův), mnoho podstatných jmen má nějaké atributy, které jsou ovšem neobvyklé, nebo je opsáno (když použiji předchozí příklady: sloupec je neúplatný, teploměr není teploměr, ale „přístroj Celsiův“). Není tam ani jedna jednoduchá věta, všechno jsou to souvětí. Objevují se archaismy (vposled, maní), netypické obraty (čili nic místo „nebo ne“). Potřebujeme tedy vlastní text (viz výše), který ozdobíme následujícím způsobem:

1. Přidáme dva či více přechodníků.
2. Všechny věty musejí být souvětí o více větách.
3. Obyčejná slova musíme nahradit buď opisem, nebo k nim aspoň přidat neobvyklé přídavné jméno.
4. Dvakrát či třikrát by bylo dobré použít u přídavného a podstatného jména inverzi.
5. Měla by tam být přímá řeč, postavy by měly „dít“, nikoliv „říkat“.
6. Celé by to mělo být obrazné a – z dnešního pohledu obzvlášť – divné. Neměla by tam být jediná „normální“ věta.

No… a teď se to prostě jen aplikuje na předchozí text.

Čta vynález Gutenbergův a maje otevřen přístroj Jobsův, seděl náš protagonista skryt před dotazy studentskými, když tu vrzly veřeje. Smích v tónech horského potoka předcházel příchozí, jež, jsouc v družném hovoru, právě zakončovala svoji chodební konverzaci. Vyjevenému zraku pozorovatelovu se zjevily kovové obroučky brýlí a přes závěs vlasů barvy plodů pomerančovníku čínského se zjevila drobná postava kolegyně Jitky.
„Jéé, čau,“ děla osoba obdobně vyjeveně. „Mohu se otázati, pročže zde tvé vznešené pozadí vysedává důlek takto již časně?“
„Řka sobě samému, že návštěva místnosti knihovní nemůže uškoditi ničemuž, dospěl jsem do budovy školní již nyní. Než, tělo mé nebylo schopno dosud opustiti vyhřáté tyto prostory,“ děl v odpověď tázaný.

Typ článku: