Příroda skrz hrdlo kosa se probouzí aneb Kniha, kterou jednou napíšu

Pravidelně na konci listopadu přichází na všechny střední školy nabídka další olympiády v českém jazyce. Vyučující českého jazyka následně vybízí své studenty k hojné účasti a většinou se 15 až 20 studentů rozhodne školní kolo absolvovat. Olympiádě pak věnují 2 – 3 vyučovací hodiny, někteří dokonce uvítají omluvenou absenci z fyziky či matematiky. Vše se odehrává v prostorách gymnázia, v dopoledních hodinách, takže není potřeba utrhnout si z volného odpoledne ani minutu. 

Letos je ale vše jiné. Studenti, kteří milují počítače, převratné informační technologie jsou nyní téměř přikování k monitoru a další čas strávený před počítačem je pro ně téměř nepřijatelnou představou. 

Jako obvykle jsem oslovila všechny vyučující češtiny, poslala propozice a čekala na případné zájemce. Olympiáda se totiž mohla konat pouze distančně přes výše zmíněné přijímače, a tak se nedalo odhadnout, zda se vůbec někdo přihlásí. K mému překvapení se nakonec objevilo 16 jmen studentů, kterým další čas před monitorem nevadil. 

Všichni zúčastnění zvládli jazykovou a slohovou část se ctí. Nejlepších výsledků dosáhl student Martin Mlečka, který postupuje do okresního kola, na druhém místě se umístila Kristýna Hulová a třetí příčku obsadil Marcel Kratochvíl a Jan Pražák. Všem studentům blahopřeji.

Martinova slohová práce byla vynikající. S jeho laskavým svolením přikládám i pro vás. 

                                                                                                                             S. Cupáková

 

Kniha, kterou jednou napíšu

Bylo tomu již bezmála třicet pět let, co Vojta napsal svou první povídku. Nebyla dlouhá ani kdovíjak zajímavá, zato v ní vystupovalo neobyčejné množství roztomilých zvířátek, a na třeťáka ani neobsahovala mnoho pravopisných chyb. Babičky a tetičky se smály, když ji četly, a říkaly, že z něj určitě bude spisovatel a jednou napíše knihu. Přes tento počáteční úspěch se jeho talent příliš nerozvíjel, jen mu to bylo občas připomínáno na rodinných sešlostech, což není vždy příjemné. 

Nedávno se mu dostala do ruky jedna z jeho raných básniček a připomněla mu dávno zasutý sen. Nyní se rozhodl. V sobotu ráno si přivstane a konečně ukáže světu, a zejména tetám, jaká v něm dřímá něžná a poetická duše. Napíše knihu. Bude o kráse přírody, o jejích proměnách, o lásce, ba i ta zvířátka tam budou. Bude to velkolepý lyrický román o dvanácti kapitolách, každou z nich uvede renesančním sonetem. Proč troškařit. 

V šest ráno vstal, uvařil si černý čaj a připravil okolo sta archů papíru. Snad to bude stačit. Otevřel okno, aby chladný ranní vzduch vnikl do obývacího pokoje a přinesl s sebou svěžest letního rozbřesku a bohatou inspiraci. Vzal list papíru a nadepsal: Kapitola I. Název vymyslí později. 

Upil čaje a uchopil pero. Chvíli zíral na papír, pak se zaklonil, pak opět zíral na papír. Napil se čaje. Kroužil perem nad papírem a soustředil myšlenky. Usrkl z hrníčku. Vstal a minutu pochodoval po místnosti. Usadil se, vrhl pohled na papír, zamračil se a upil čaje. 

Příroda se probouzela. Za oknem se rozezpíval kos. 

„Ano, to bude ono,“ zkřivil Vojta čelo samým soustředěním, „to bude ono: Příroda skrz hrdlo kosa se probouzí. No, příliš eufonické to není, ale to vylepšíme.“

Vojta se nepřestával soustředit a kos nepřestával zpívat. „Ticho tam,“ zabrblal spisovatel. Kos se nenechal odradit. Vojta zavřel okno. Kos byl v tiché místnosti slyšet i tak. „Do prčic!“

Kos přestal zpívat. Nahradili ho všichni ostatní ptáci. Vojta otevřel okno: „Kšc, kšc! Já se tu snažím psát o kráse přírody!“ A jak syčel a tleskal, probudil svou ženu Marii. 

„Co se tu děje, Vojto?“

„Ale nic, plaším ptáky. Totiž…“

„Vždyť je teprv půl sedmé. Proč ještě nespíš?“

Vojta mávl rukou.

„A co to je?“ ukázala manželka na stůl, kde ležela hromada čistých papírů, pero a čaj. 

„To je ta kniha,“ odpověděl Vojta hrdě. 

„Jaká kniha?“

„Kniha, kterou jednou napíšu.“

Marie se na manžela podívala, jako by ji o půlnoci vzbudil, což je pochopitelné, protože bylo půl sedmé.

„No, vždyť víš. Minulé Vánoce jsme se o tom u tety bavili. Oni ze mě mají srandu. Ale já jim ukážu…“

„Tos mě ale nemusel budit.“

„Já jsem tě nebudil, já jsem plašil ptáky.“

Marie si šla opět lehnout a myslela si svoje. Neusnula již a o hodinu později se opět otevřely dveře obývacího pokoje. 

„Ty to pořád ještě píšeš?“

„Maruš, neruš. Já se tady snažím vystihnout niternou krásu přírody…“

„Jasně. Na jednom řádku.“

„Umění se nesmí uspěchat!“

Za další hodinu Marie zaklepala na dveře.

„Nerušit!“

Marie vešla. „Vojto, bylo by potřeba vysát v…“

„Prosím tě, prosím tě! Nevidíš, že tady píšu?“

„Abych pravdu řekla, nevidím. Tak vysaješ…“

„Ne, prosím, dej mně minutku.“

Marie odešla. Za oknem se ozval nový zvuk. Nejprve slabé, potom stále silnější výskání. Děti si přišly hrát na nedaleké hřiště. 

Vojta bručel, soustředil se, zacpával si uši. Ještě chvilku to vydrží. Ještě chvilku. „Tak sakra,“ otevřel okno, „buďte zticha, děcka!“

Vstoupila Marie. „Co to děláš?“

„Pořád ještě píšu.“

„Nepíšeš. Stojíš u okna a řveš po děckách. Tak to můžeš vysát a zamést.“

„Nemůžu!“ zaúpěl romanopisec. 

„Tak za mě dneska vezmeš vaření? Dobře!“

„Ne!“

„Anebo zajdeš nakoupit?“ 

„Počkej, ještě chvilku!“

Marie mávla rukou a odešla. Děti se opět rozkřičely. Vojta si zkoušel zacpat uši, ale nebylo to nic platné. Počkal, až Marie začne vysávat v ložnici, a vykradl se ven z domu. Běžel na hřiště a začal dětem nadávat. Apeloval na ně, aby byly potichu, protože se snaží psát lyrický román. Tomuto apelu byl bohužel pro Vojtu nablízku otec jednoho z dětí. Měl však úspěch, zdroj hluku se nakonec vzdálil, a když Vojta běžel s modřinou domů, byl celkem spokojen. Vrátil se do pokoje a zůstal nevěřícně stát nad stolem. Na první stránce připravovaného díla stálo: 

Kapitola I. 

Příroda skrz hrdlo kosa se probouzí. 

Kapitola II.

Zametu na chodbě.

Kapitola III.

Uvařím oběd. 

Kapitola IV.

Půjdu do obchodu a koupím tam: půlku chleba, čtyři rohlíky, mlíko, vajíčka, deset deka šunky. 

Kapitola V.

Opravím ten kapající kohoutek. 

Takovou knihu bys měl jednou napsat!

Vojta se rozzlobil, zmuchlal papír, hodil ho do kouta a šel do obchodu. Ale kdo místo něj opěvá přírodu v její niterné kráse, to tedy netušil. 

                        

                                                                                                                             Martin Mlečka, 3. C

Typ článku: