Vypadalo to jako maličkost…

Bylo krásné jarní odpoledne, takové to odpoledne, kdy slunce svítí skrze stromy, člověka nikdo neruší a každému se chce říct, jak je krásně na světě. Seděl jsem příjemně unaven na verandě naší chatky a popíjel pivo. V chatové osadě nikdo nebyl a vládl tam naprostý klid. Je to takové zastrčené místo nad zalesněným údolím, ze tří stran dolů spadá strmý svah a vede sem jen jedna úzká vymletá cesta, po které, když je po dešti, ani auto nevyjede. Proto mě překvapilo a poněkud nazlobilo, když jsem od cesty uslyšel burácení trápícího se motoru. 

Tímto  poetickým úvodem začíná slohová práce Martina Mlečky. Ten nás tentokrát zavede do klidné chatové oblasti, seznámí s  nezkušenou mladou řidičkou, obětavým chatařem, autem padajícím do údolí a na čtenáře čekají  i další překvapení.

Prací plnou laskavého humoru, didaktickým testem excelentně zvládnutým získal v okresním kole Olympiády v českém jazyce 47 bodů a stal se jednoznačně vítězem této soutěže.  

Z důvodu uzavření škol sice absolvovali studenti  letošní olympiádu ve formě online, ale pro Martina to nebyl žádný problém. Naopak. Na počítači píše velmi rychle,  bez překlepů, pravopisných chyb, takže místo 250 slov stihl napsat nejméně 500. A ze slohové práce se stala krátká povídka.

Úkoly didaktického testu byly podle Martina podobné jako ve školním kole, takže i na tomto poli zvládl vše bravurně. 

Martinovi gratulujeme k postupu do krajského kola a my nyní můžeme pokračovat ve čtení. 

Asi přijel soused Jedlička. Konec klidu. Mám poslední minutu, než zaparkuje, začne se protahovat a hulákat na lesy, jak je tu krásně a jaký je tu vzduch. 

Auto podle zvuku zastavilo na cestě, ale nechalo běžet motor, a dlouho se nic jiného neozývalo. To Jedličkovi nebylo podobné. Po chvíli mi to už nedalo, zvedl jsem se a šel se podívat, co se děje. Za volantem velkého auta s pootevřeným okýnkem seděla krásná mladá slečna a studovala mapu. Nikdy jsem ji neviděl. A do naší osady málokdy zabloudí někdo cizí.

„Dobré odpoledne," pozdravil jsem zamyšleně. Všiml jsem si, jak blízko našeho záhonu s rozkvétajícími tulipány zastavila levým předním kolem. 

„Dobrý den!" zatvářila se dáma, jako by potkala dávno očekávaného zachránce, „prosím vás, dostanu se tady nějak do Horní Lhotky?"

„Do Lhotky? Tak to ne, to jste špatně, tady to nikam nevede, musíte se vrátit stejnou cestou, až se dostanete na silnici, a pak pokračovat doprava. Ta odbočka do Lhotky je sice špatně vidět, ale je to normální asfaltka."

„Aha, děkuji, ehm…“ Vypadala zmateně. 

„Chcete to radši nakreslit?"

„Ne, dobrý. Toto je váš trávník?" ukázala pod mou chatu.

„Ano, to je."

„A nevadilo by vám, kdybych se tady otočila?"

„Ale jistě, to je maličkost."

Slečna řidička byla začátečnice. Při couvání kolem rohu chaty taktak minula trs narcisů, ale na trávník trefila, a couvala stále dál. Jen jsem trnul. Abyste si to mohli představit, tak ten trávník, o kterém mluvila, není žádný nekonečný lán trávy jako v nějakém zámeckém parku. Je to nakloněný, asi čtyři metry široký prostor mezi mou chatou a téměř kolmým srázem porostlým akátovou džunglí. Tak na ten můj trávník nacouvala, ale neodhadla, kdy má zabrzdit, a užuž to vypadalo, že drcne do stolečku, který stál na kraji svahu, když jsem to nevydržel, zamával na ni naléhavě a křikl: „Stop! Stop!"

Slečna vyhlédla z okýnka: „Jé, promiňte. Kolik tam mám ještě místa?"

„Vůbec žádné. Musíte dopředu, rozjeďte to a točte doprava! Pozor, ať se trefíte na cestu!"

Řidička kývla a šlápla na plyn, leč zapomněla, že má zařazenou zpátečku, srazila stolek do propasti a sama tam najela zadními koly, takže zůstala viset na srázu jako ve filmu, až na to, že ten sráz nebyl skalnatý a kilometr hluboký, nýbrž zarostlý houštím a hluboký pouhých patnáct metrů. 

„Do prčic! Do prčic!" volala slečna. „Já jsem ale blbá!" Vypadalo to, že chce vylézt, já ji však zadržel: „Nikam! Nebo se to převáží. Nebojte se a počkejte! Otevřete okýnko u spolujezdce!"

V nejkratším možném čase jsem na sedadlo spolujezdce naházel všechno kovové harampádí, kanystry pitné vody a poloprázdný sud od piva. Teprve poté jsem slečně dovolil vyjít ven. Vystoupila, auto se zakymácelo, ale nespadlo. Stáli jsme před ním, dívali se na ně, pak na sebe, pak zase na auto, a nic nás v té chvíli nenapadalo. „Do prčic," zopakovala slečna. 

V dáli se ozvalo bručení, přibližovalo se a sílilo. Netrvalo dlouho a na cestě zaparkovalo jiné auto. 

„Jéje, jéje," ozval se hlas mísící se s prokřupáváním zad a všech kloubů. „Jéje, to je dneska krásně! Tady je takový čistý vzduch! Hola, sousede, jste tady? Neschovávejte se, viděl jsem dole vaše auto! Už jste zasadil mečíky? Sousede…“ Jedlička spatřil muže, ženu a automobil. „Co je to tu za sešlost?"

„Jedličko, prosím vás, nevěděl byste, jak to vytáhnout? Slečna málem sjela do…"

„Až do údolí. Nic si z toho nedělejte, mohlo to dopadnout hůř! Auto vytáhneme."

„Ale jak?" 

„No, zapřáhneme za moje! Máte lano?"

„Ne."

„Ne."

„Ale já ano!" rozesmál se Jedlička jako šílenec. Za normálních okolností bych dostal chuť mu jednu vrazit, jako vždycky, když došlo na ty jeho fóry, ale v tuto chvíli převážila vděčnost. „Výborně. Tak se do toho pusťme!"

A Jedlička couvnul, odborně zahákl lano za obě auta a popojel dopředu. Slečnino auto bylo zachráněno. Až později jsem si všiml, že přitom rozjel ten trs narcisů na rohu. Buran jeden. 

Na závěr jsme si všichni poděkovali a rozloučili jsme se, znovu jsem vysvětlil cestu, slečna poněkud roztržitě vrátila všechny motyky a kanystry, které jsem naskládal na sedadlo, a odjela opatrně dolů. Chvíli jsem stál a uvažoval nad tím, co se to vlastně stalo, jako když se provalí povodeň, ale pak jsem nad tím mávl rukou a šel si načepovat pivo. No to snad ne! Sud zůstal v tom autě!

O tom, jak jsem až do tmy hledal slečnu v Horní Lhotce a v širokém okolí, teď vyprávět nebudu. Už jen na to, co se událo v naší maličké chatové osadě a rozbouřilo její klidné vody, ovšem jen pomyslně, protože tam máme čím dál větší sucho, bylo dost neuvěřitelné. A přitom to vypadalo jako maličkost…

Typ článku: