Nad fotografií z rodinného alba

Na začátku dubna proběhlo další kolo Olympiády v českém jazyce, tentokrát KRAJSKÉ. Musíme organizátory opět pochválit za nosné téma slohové práce, které jistě přineslo soutěžícím mnoho možností a nápadů. Fotí snad každý, a přestože jsou dnes rodinná alba povinnou výbavou domácností spíše starší generace, ta mladší fotí ještě raději. Vlastně pořád. 

Jak jsme vás v únoru informovali, Martin Mlečka se opět probojoval do krajského kola. A opět potvrdil svoji skvělou znalost českého jazyka a slohu. Tentokrát se umístil na 5. místě, což je skvělý úspěch, a my mu samozřejmě všichni blahopřejeme. Jako obvykle přinášíme Martinovu slohovou práci, která vás pobaví svým anglickým humorem.  Než se pustíte do čtení, přečtěte si ještě několik poznámek tzv. na okraj.

P. S. 1  Dívčí jméno naší paní ředitelky je Chládková.

P. S. 2 Všimli jste si, že většina ženských postav, které se v jeho pracích vyskytují, jsou ženy trošku nešikovné, ale muži hýčkané?

P. S. 3 Martin slíbil, že se  příští rok opět Olympiády v ČJ zúčastní, takže se již dnes můžeme těšit na jeho další práce. 

 

Nad fotografií z rodinného alba

Pan Chládek je upřímný člověk. Ani okamžik se netajil s tím, že déšť nepovažuje za překážku v návštěvě hospody. Ale paní Chládková jinak nedala. Vytáhla třicet let staré album, že si udělají pěkné odpoledne, když je venku tak škaredě, a připomenou si spolu, co zažili zamlada. 

„Prosím tě, Franto, já už ani nepamatuju, kdy jsme si spolu naposled takhle sedli a…“

„A můžu si k tomu aspoň otevřít pivo?“

Paní Chládková s povzdechem otřela prach z alba a ukázala vedle sebe na gauč. Pan Chládek se naposledy podíval z okna a poslušně usedl.

„Podívej, to jsme byli u Balatonu… To jsem měla na sobě tu děsnou halenku… A tady je Jiříkova svatba! Za ním musíme někdy zajet. Co je toto za holčinu? Není to ta od té, jak se jmenovala… Franto, nevíš?“

„To je tvoje příbuzenstvo,“ mávl rukou pan Chládek.

„No tak, copak tebe to vůbec nezajímá?“

„Abych pravdu řekl…“

„A co toto?“ ukázala paní Chládková vítězoslavně na fotku na další stránce. Ona sama, o třicet let mladší, stála vedle světle šedivé skály a pózovala, jako by tu skálu držela. „Podívej se, jaká jsem byla krásná!“

„A hubená,“ podotknul muž, strhnuv na sebe lavinu výčitek. Po několika minutách konstruktivní debaty, kdy se pan Chládek marně snažil argumentovat tím, že nadváha přece není pouze negativní jev, doprovázeje to příklady, a kdy paní Chládková dávala stále více a stále hlasitěji najevo, že se pořád cítí krásnou, jen to nikdo nedokáže ocenit, bylo rozhodnuto, že druhý den zajedou na Pálavu a tu fotku vyfotí znovu. „Já ti ukážu, Franto, jak jsem ještě krásná! Pak to můžem porovnat!“

V noci přestalo pršet a druhý den bylo krásně, slunečno, zrovna jako na té fotce. Odpoledne se Chládkovi vypravili na výlet. Vystoupali pod vápencovou stěnu a chvíli hledali, kde že to tehdy bylo. Nikde při úpatí nenašli výchoz, který by se shodoval. Pan Chládek co chvíli někam ukazoval, že to můžou vyfotit tady a že je to stejně jedno, protože se to tu za třicet let změnilo a už to místo nenajdou. Paní Chládková s fotografií v ruce tvrdohlavě namítala, že když se za třicet let nezměnila ona, tak skála tím spíš ne. 

Ono místo bylo nalezeno až po hodině hledání pod vrcholem skal. Úzká pěšinka vedla na nevelkou skalní plošinu, za kterou zela asi půl metru široká průrva. „To je ono?“ zeptal se pan Chládek.

„Tak se podívej, já myslím, že tento důlek je tady toto a…“

„Jasně, opři se, jdeme na to.“ A pan Chládek tasil fotoaparát. 

„Počkej, co děláš? Vždyť mě bereš z druhé strany. Tam musíš! No tam! Ne, víš co, postav se tady, jak stojím já… Ale ne, jak stojím na té fotce… Tak, a opři se jako o tu skálu, a já to porovnám… Ne, to bylo ještě dál… Jak jsi to tehdy fotil?“

Paní Chládková couvala s fotkou stále dál. Panu Chládkovi blesklo hlavou, že tehdy asi stál na druhé straně průrvy, ale to už paní Chládková vykřikla, jak jí podklouzly nohy na zmoklém kameni, a stalo se to, co se muselo stát - zapadla do rozsochy a zaklínila se dva metry pod plošinou. 

„Franto!“ volala zoufale a mrskala sebou. Fotka jí leknutím vypadla z ruky. Pan Chládek stál nad ní a smál se. 

„No tak, co je?!“

„Já jsem ti říkal, že ta nadváha má i svoje výhody. Před třiceti lety bys propadla až dolů, a co potom.“

„Pomoz mně! Co to děláš?“

Pan Chládek namířil fotoaparát. „To abychom měli za třicet let zase co opakovat!“ smál se na celé kolo. 

Paní Chládková byla zachráněna klentnickým sborem dobrovolných hasičů a vyvázla jen s několika oděrkami. Zda se dá totéž říct i o panu Chládkovi, není jisté. 

A ta fotografie z rodinného alba se už nikdy nenašla.

 

                                                                                                                            Martin Mlečka

Typ článku: