X. jubilejní online ročník Memoriálu Rosti Čtvrtlíka má svou vítězku – naši Lucii Rožcovou!

Již 10 let pořádá Gymnázium Děčín a Čtvrtlístek z.s. celorepublikovou soutěžní přehlídku mladých recitátorů. Studenti, které oslovila poezie, rádi recitují nebo se věnují dramatizaci textu, jsou většinou ti nejlepší ze školních kol recitačních soutěží. Jak všichni naši studenti vědí, my máme HUHLU – tedy HUSOVICKÝ HLAS. Každý rok ji na našem gymnáziu pořádají vyučující českého jazyka a vybírají ty nejlepší recitátory, kteří se pak utkají v dalších soutěžích. Jednou z nich je i Memoriál Rosti Čtvrtlíka. 

Loňské školní kolo HuHly vyhrála Lucie Rožcová, tehdy studentka prvního ročníku. Bohužel přišla pandemie a všechny kulturní  i jiné akce se v republice na delší čas odložily. Takže Lucie do Děčína, kde se pravidelně koná finále Memoriálu Rosti Čtvrtlíka, neodjela. 

Letošní školní rok je ještě dramatičtější než loňský, avšak většina z nás přešla docela plynule do online prostoru, a tak se mohla  na konci ledna konat recitační soutěž HuHla, covid necovid. Lucka byla opět skvělá, postoupila do celostátního kola a v dubnu soutěž vyhrála v kategorii B, tedy v dramatizaci textu. Všichni jsme nadšení a Lucce blahopřejeme.

Pro zájemce přikládáme část Lucčina vystoupení.

 

Monolog Marie 

Dost! Já nechci!
Já nechci ...

Viděla jsem dítě.
Malého klučinu, který měl zablácená kolena, na tváři samý šrám,
ale byl šťastný.
Smál se slunci, které nad ním vytvářelo paprsky naděje,
smál se horám, za kterými každý den to slunce ztrácel,
smál se pavoukům, že spřádají své nekonečné sítě,
smál se tmě, kterou neviděl, když usínal,
smál se mlze, kterou viděl, když se probouzel,
smál se všemu s radostí svých krátkých let.
Smál se a pořád se smál.
A já mu věřila. 

Pak se mi ztratil, byl pryč, a já mu přestala věřit.
Ten kluk se smál mému já, on se mi vysmíval, on nebyl šťastný, on byl ... krutý ...
krutý ... Proč? 

A já, já chtěla žít a milovat,
chtěla jsem dokázat sobě a všem,
že v sobě nosím naději,

že v sobě nosím radost,
že v sobě nosím život.

Nedokázala jsem nic.
Nic.
Dokázala jsem jen všechno ztratit. Ztratit ... ztratit ... mám strach!
Mám strach, mám strašný strach, bojím se, já se bojím ...
JÁ NECHCI!!
Mám strach ze sebe. Já nejsem já, já jsem někdo jiný, někdo cizí, sobecký, bezcitný
... Neznám se. Neznám sama sebe a přitom jsem si myslela, že znám všechny kolem,
že jim rozumím, že je chápu. Nechápu nic. Blázne, ty hloupý naivní blázne, mají
před tebou padnout na kolena? Mají klečet a mít tě rádi, být šťastní, že tě mají? Ne,
ne, to ne, to přece ne ...!
Ne...
Na kolena jsem padla já. A já, já se ptám - kdo vlastně jsem?
Co tady hledám?
Proč jste mi darovali život, když já teď nevím, co s ním?

Já přece byla šťastná, ale já to neviděla, já to poznala až potom, až jsem ztratila
štěstí.
A lásku.
A radost.
Já měla vše a chtěla jsem víc. A teď? Co mám teď?
Ani sebe, ani vás, nikoho.  

Kdo uvěřil jednou, ten neztrácí víru.
Já ji ztratila.
Kde jsem?
Kdo jsem?
Co jsem?

 

Já jsem možná jen fantazie.

Typ článku: