Novoroční koncert 2019 aneb Veselé historky z natáčení

Adeste fideles, laeti triumphantes, venite, venite in Betlehem… Poklidný večer. První páteční v novém roce. Lavice v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně v Husovicích obsazeny do posledního místa, celý kostel dýchá napjatý očekáváním. Všímáte si někdy, jak se lidé tváří před začátkem koncertu? Někteří se těší. Je to na nich vidět, oči jim svítí radostí a koutky cukají v náznacích úsměvu. Jiní připomínají F. X. Šaldu: vidíte na nich, že přišli s kritickým očekáváním, budou hledat chyby a zkoumat výkony účinkujících. Jiní jsou tu z povinnosti. Koncert je vlastně nezajímá, ale jejich dítě zde vystupuje, manželka rozhodla, že se půjde na koncert, nebo se to stalo tradicí – a tamhleten mladý pár, ten v sedmé řadě, vidíte je? Ti jsou hlavně rádi, že jsou spolu. No, a někteří, někteří sem přišli natáčet. Natum videte Regem angelorum, venite adoremus, venite adoremus, venite adoremus Dominum.

Ještě jsem vezl babičku, víte? Mám tu výjimečně auto, jenomže nasněžilo, doprava je složitější, jede se krokem. Ale zvládli jsme to. Jen zaparkovat se tu nedá, stojím až na Dukelské u Tomkáče. První píseň jsem nestihl, zbytek snad natočit zvládnu. Právě dnes přišla do školy nová kamera. Prý: „Stejně ji budeš používat hlavně ty, tak si ji vem, ať se s ní naučíš. Jo, a natočíš ten novoroční koncert?“ Tak jo. Jak se ten krám zapíná?! Aha, tady. A teď odkud to vzít, abych nepřekážel?

Šla do Betléma rovná cesta, zářila hvězda, všechno bylo prosté. Verše Karla Tomana v podání Gabriela Štěpánka pronikají k ušním bubínkům, zarývají se do mozkových závitů, oživují statelé tradice a zažíhají naději – jako to dělají už sto let. Nezbytné proslovy: paní ředitelka i duchovní správce kostela pan farář Ignác děkují a přejí. A pak to začne. Smršť hudebních čísel rámovaná slovem v podání Martina Gaideczky. Slovem naděje, příslibem toho, že některé věci fungují a jsou neměnné. Maelström klidu. Oáza rozbouřených chórů v poušti současnosti. Vír, který nás spolkne, abychom byli na konci vyvrženi z útrob kostela zpět do světa běžných starostí. Abychom mohli být jako Tomanovi poutníci, kteří vracejí se domů s vírou, že za rok hvězda stane jistě nad Betlémem a ta již neoklame.

Program. Sakra. Má tu někdo program? V první řadě sedí paní ředitelka. Má program. Můžu? Už nemá program. Jasně, tady natočím sbor, teď musím přeběhnout na kůr, abych neměl jen záběry zdola, chtělo by to taky natočit diváky. Kytary, ty budou asi vpředu, musím tam doběhnout. Ale abych nerušil. Kdyžtak si lehnu na zem, to snad nikomu vadit nebude. A ještě se zeptat babičky, jestli se jí to líbí, ať tam nesedí sama jako kůl v plotě.

O salutaris, salutaris Hostia, quae caeli pandis, pandis ostium… Zvučná jména světového formátu: Gounod, Caccini, Delibés, Saint-Saëns, ale i Simon a Garfunkel. A zvučná jména místního formátu: Lada Šturmová, Eliška Chylíková, Adam Kukačka, Tomáš Maleček, Klára Šumpíková, Ondřej Sedlák, Natálie Petlachová, Eva Pospíšilová, nové objevy Jaroslav Rataj a Vojtěch Pavlík, ale i stálice a jistoty, sbor Musicomania a varhanice Marie Karasová. Novoroční koncert přece nemůže být každý rok lepší! Nebo může? …bella premunt hostilia, da robur, fer auxilium.

Bolí mě ruka. Ta kamera skoro nic neváží, ale když ji držíte dvacet minut ve stejné poloze… Bolí mě ruka. Musím vydržet. Kamera taky musí vydržet, poblikává na mě červeně, dochází jí baterka. I mně docházejí baterky. Budeme s kamerou kamarádi. Deus meus vydrž, kamero. A ještě narodil se krásný film, veselme se. To se ještě uvidí. Jestli to přežiju, bude článek o kamerování. A jestli z toho bude film, asi bude následovat text „ze života střihače“.

Deus meus in Te confido… Lada Šturmová a příčná flétna. Dva prolínající se hlasy otřásají kostelem v základech. A není to silou hlasu – je to síla krásy, síla čistoty, síla umění. Pak se přidá sbor… Řekni mi, Bože nad námi, / co vše je v nás? / Proč je tu nebe s hvězdami? / Kam letí čas? A proč čas letí tak rychle v ty okamžiky, které bychom nejraději pozdrželi? Zbývá jen tradiční závěrečné Narodil se Kristus Pán a pak už se jen tleská a děkuje a děkuje a tleská. Bylo to pěkné. Jako každý rok. Zdálo se to krátké. Jako každý rok. Bude to zase? Jako každý rok? Jsou jistoty a tradice, které se zdají věčné. Ale i ty někdy vznikly – a někdy zaniknou. Proto buďme vděční, že koncert byl a že jsme byli přitom. Že se (už devatenáctkrát!) koncert nám, nám narodil se


Záznam koncertu na YouTube.
Záznam koncertu v lepší kvalitě.
Fotografie Anny Ratajové.

Typ článku: