Je 16. března 2026, 15:50. Vcházím do učebny, kde sedí Dorota Ambrožová a slečny moderátorky, jinak nikde nikdo. Trochu se zarazím. Snad přijdou diváci. Obvyklá Achillova pata autorských čtení mě nenechává klidným, ale učebna se plní a nakonec se sejde nějakých patnáct zájemců, kteří pozorně poslouchají všechny vystupující.
Ida Grundová (5. G) a Berenika Šenková (6. G) představují „předskokany“. Vídeňka si vymínila, že chce, aby četli místní, takže svoje textu čtou dva autoři, kteří se umístili v literární soutěži. Oba jsou ze 6. G. Jakub Lang představuje postapokalyptickou povídku Zvony, v hlavní roli je knihovník; jeho živý, přesvědčivý svět pomalu umírá, knihy už takřka nikdo nečte a i konstatní symbol života, zvuk zvonů kostela svatého Jakuba, zní naposledy… Bezútěšné, ale literárně přesvědčivé, metaforické, ale přesné. Dále čte svoji experimentální báseň Lukáš Pachta. Je to zábavné, nápadité, někde mezi literárním experimentem a hrou, ale utnuté, rychlé. Nestihnu autora ani vyfotit – a už se s námi loučí.
Shodou okolností se autorstvo sesedlo v první řadě vlevo. Zatímco Lukáš Pachta a Jakub Lang už mají vystoupení za sebou a omlouvají se, že musí odejít kvůli dalším povinnostem, Dorota Ambrožová usedá na židli pro hosta. Moderátorky mírně zmateně, ale roztomile představují knihu, nejinak činí paní autorka, ovšem ukázkou. Zachycuje jednu z peprnějších scén z knihy, pro středoškolské publikum je vybraná naprosto brilantně. Naláká, ukazuje osobnost vypravěčky, která je přesvědčivě živá a živelná, mnohdy nesnesitelná a v ledasčem zranitelná, ale zároveň z děje románu neodhaluje příliš. Dorota Ambrožová má specifický přízvuk, občas se zdá, že samohlásky na koncích slov natahuje, jindy, že je zkracuje. Není to ale nepříjemné, spíš to přednesu přidává další rovinu.
„Jak se teď cítíte, když čtete ze svého románu před publikem?“ ptají se moderátorky, ale autorka je nonšalantně upozorní, že už si přece tykají. „A jo vlastně! Tak… eh… jak se teď cítíš, když jsi nám přečetla ukázku se své knihy?“ pokračují moderátorky ve stále roztomile nejisté roli. Je poznat, že Poslední léto četly, občas se do rozhovoru ponoří natolik, že zapomenou moderovat a sdílejí čtenářské zážitky („Jak telefonovala s tím literátem, to byla moc hezká scéna!“) a srdnatě se také snaží spojit středoškolské zážitky autorky se světonázorem hrdinky románu. „Vychází z některých mých pocitů, ale nejsem to já,“ směje se Dorota Ambrožová, i otázky hodně „na tělo“ zodpovídá a hladce proplouvá rozbouřenými vodami středoškolského zájmu.
Dozvíme se mnohé: chystá se výrazně autofikční kniha Naháčci, kterou bylo třeba konzultovat s manželem, protože některé scény vychází z rodinného života. Dorota Ambrožová nemůže „čekat na náladu“, potřebuje aspoň trochu režim, jinak by nepsala. Je velká čtenářka: dokonce vytáhne knihy, které si zrovna koupila, je jich asi pět – mimo jiné povídky Michala Talla Všechno je v pořádku, všude je láska nebo Autobiografii rudé od americké básnířky Anne Carsonové.
A přestože pak následovaly dotazy z publika a čtení tím nekončilo, pro tuto reportáž si nelze představit lepší závěr, než odpověď na otázku moderátorek: „Co byste vzkázala svému patnáctiletému já?“ „To je těžký, ono by neposlouchalo. Ale… ať se nebojí. Všechno přijde, není kam spěchat.“