Když se tu v minulosti objevily nějaké shrnující články, vždy bylo jednoduché zjistit, jak dané téma vidí kolegové či žáci. Teď to najednou nejde tak jednoduše. Nevidíme se každý den, vlastně se vidíme s bídou jednou týdně. A proto nemohu psát za nikoho jiného než za sebe. Ostatní vyučující mohou danou situaci vnímat jinak, ale protože se nestýkáme, jejich pohled neznám. Není to tak, že bychom nekomunikovali, výuku spolu samozřejmě řešíme. Zodpovědnost je nicméně na každém z nás. Následující text tedy nereprezentuje názor celé školy. Nabízím svůj osobní pohled, kterým se lze inspirovat – a kterému lze jistě také mnohé vytknout.
Aktuální situaci ve škole vnímám paradoxně s čím dál větším nadšením. Přestože to není jednoduché, vypadá to, že se všichni vzniklému stavu přizpůsobují, převažuje snaha vyjít si vstříc, domluvit se, spolupracovat. Ale zároveň je pro mě výuka výrazně náročnější. Pojďme mi nahlédnout pod pokličku.
Úkoly, které studentům zadávám, se snažím promýšlet z několika úhlů. Za prvé: látka samotná. Znovu se probírám tím, co normálně učím, usuzuji, co z toho je důležité a co méně, co vlastně chci naučit a proč. Připadám si, jako když jsem nastoupil do školství a musel nad všemi těmito věcmi uvažovat. A přestože celá „koronasituace“ není chvályhodná, jsem rád, že mě něco donutilo se nad látkou, kterou běžně učím, zamyslet. Myslím, že by tohle měl každý kantor jednou za čas udělat. Kde na to brát čas, to ovšem nevím.
Za druhé: způsob, jakým látku předat. Mohl bych zadat, aby si studenti přečetli látku v učebnici, vymyslet na to krátký test a tímto způsobem „probírat“ vše. Ale… kdy jindy bych se měl snažit zadávat různorodé a pokud možno zábavné úkoly, když ne teď? Vymýšlím úkoly, které studenty nutí nad texty (učím literaturu, proto pracuji převážně s texty) přemýšlet, které je nutí vyhledávat a třídit informace, díky kterým si snad osvojí znalosti tak, aby s nimi byl spojen nějaký „zážitek“. Ne že bych se o to v hodinách nesnažil, ale tam tomu pomáhá přítomnost vyučujícího, diskuze, možnost reakce na aktuální situaci. Teď to nejde. Co s tím? Třeťáci si měli přečíst dvě povídky ruských spisovatelů 1. poloviny 20. století (z pěti možných) a napsat spisovatelům osobní dopis, v němž dají autorům zpětnou vazbu. Prváci si zase přečetli něco o středověkém umění a úryvky z Béowulfa a teď posílají fotografie románských a gotických staveb a vymýšlejí kenningy o škole. Jasně, nedá se to moc známkovat, protože k tomu každý může přistoupit jinak. Jasně, ke každému úkolu je pak třeba napsat alespoň krátkou zpětnou vazbu (jen si to spočítejte: každá třída dva až čtyři úkoly, čtyři třídy, tedy 120 studentů – to je plus mínus 360 textů k přečtení. Týdně. A 360 textů, které naopak napíšu já studentům, i kdyby to mělo být jen „Dobrá práce!“). Ale studenty to snad někam posouvá – a já doufám, že je to i baví (mě by to bavilo!).
Za třetí: nezadávám toho moc? Nebo málo? Získávám od studentů zpětnou vazbu, zjišťuji, kolik toho přibližně zadávají kolegové (aspoň někteří, není možné ptát se všech), přemýšlím nad tím, kolik času by studenti za normálních okolností strávili s češtinou. Snažím se zadat tolik práce, aby to korespondovalo s časem, který by strávili češtinou ve škole (tj. obvykle nějaké tři až čtyři hodiny), přidávám hodinu až dvě na práci, kterou by za normálních okolností měli dělat doma. Pokud tedy tráví pět hodin týdně češtinou, je to tak akorát, říkám si. Ale pak se zamyslím: mají ještě fyziku, matematiku, zeměpis, dějepis, angličtinu a druhý jazyk, chemii, biologii a další předměty… A pokud jim každý z vyučujících zadá podobné penzum práce, najednou to stoupá k nějakým padesáti hodinám práce týdne. To už je na samostudium moc. Nebo není? Takže znovu: zpětná vazba. A ještě. A znovu. Než se to usadí a najdeme optimální míru.
Za čtvrté: co všechno mám a mohu zadat? V době internetu je lákavé ukázat… VŠECHNO! Všechno je zajímavé a informací je tolik, že je obtížné z nich vybrat ty podstatné. Řeším to tak, že kromě úkolů přidávám v každém tématu tzv. bonusy. Žáci mají tedy něco přečíst, mají vypracovat nějaké úkoly, ale to je minimum, které by jim mělo zprostředkovat danou látku. Pokud se chtějí rozvíjet, přidávám bonusy, které jsou dobrovolné. A bonusů je klidně dvakrát víc než základní látky. Mohou to být odbornější texty, nebo audiovizuální projekty doplňující látku. Věděli jste třeba, že na YouTube existuje mnoho verzí Lego Béowulfa? Anglické a americké školy to zadávají jako školní projekt. A některé jsou moc dobré!
Všimněte si, že tolik textu jsem napsal jen o úkolech! Co další věci? Udělal jsem studentům ve všech třídách souhrn zajímavých odkazů (současné literární dění, např. Magnesia Litera nebo online festival Básně v karanténě; dále e-knihy, které jsou legálně na internetu, např. na stránkách Městské knihovny v Praze, vzdělávací weby i mimo češtinu, například Khanova Akademie, případně odkazy kulturní: na webu České televize se teď třeba můžete podívat na záznamy několika divadelních her), řeším online výuku (už jsem se se všemi třídami „viděl“, veškerá setkání byla na dobrovolné bázi a účast se pohybovala na škále od deseti /maturanti, kteří si přišli poslechnout „knihu na přání“, Měsíce Karla Tomana, protože mají tuto knihu v maturitním seznamu/ do pětadvaceti /prváci, kteří „přišli“ skoro všichni/) a individuální záležitosti – mailů od kolegů, studentů i organizací nabízejících pomoc je teď opravdu hodně.
Mám z toho všeho radost. Ze studentů, že spolupracují – a jejich práce jsou mnohdy výborné (třeba dopisy ruským spisovatelům: přesně odhalují, jak studenti dané povídky vnímali, co jim dělalo problémy a co je na četbě naopak těšilo, jak vlastně jeden každý student čte text), z vedení, že je nám nápomocné, ale zároveň nám nechává volnou ruku, z rodičů (když jsem s některými komunikoval, byli velmi nápomocní) a v neposlední řadě z kolegů. Pro mě to není tak obtížné: s počítači už jsem vyrůstal, jsem svobodný a bezdětný. Ale to, jak se i technicky méně zdatní kolegové pustili do práce a jak rychle se učí dosud neznámé věci, je prostě skvělé. A jak to zvládají kolegové a kolegyně, které mají doma malé děti, to už vůbec nechápu. Klobouk dolů před vámi všemi!
Aktuální situace má mnohé nevýhody – přináší nejistotu do zaběhnutého systému, nevíme, jak to bude s přijímačkami a s maturitami, ztrácíme přímý kontakt a možnost dialogu (to je něco, co Google Meet neumí – je to bez problémů v malé skupině do nějakých deseti lidí, ale jak to udělat ve třídě s pětadvaceti studenty, na to jsem zatím nepřišel), to, že se vše změnilo ze dne na den, přineslo spoustu chyb a nedomyšlených rozhodnutí. Výhod je ale také dost: studenti jsou nuceni k samostatnosti a k tomu, aby si sami rozvrhli čas, jak nejlépe umí, učitelé zjišťují, jak fungují online nástroje a přicházejí na to, že mnohé jsou skutečně užitečné, všichni jsme nuceni zjišťovat nové informace a přehodnocujeme priority i to, co jsme dosud brali jako samozřejmé. Držím nám palce.