To jsem se zase jednou zdržel ve škole. Nebyly třídní schůzky ani se nekonala pololetní porada. Za oknem šedivěla obloha pozdního únorového odpoledne a mně se vlastně ze školy nechtělo. Nechal jsem se zlákat možností kouknout se někam do neznáma, ochutnat bohaté barvy a vůně vzdálených krajů aniž bych musel vytáhnout paty z Brna. Tak jsem se vydal Cestou necestou…
Ve 14:15 v učebně 120 začala pod tímto názvem už tradiční „cestovatelské konference“, na které dobrodruzi z řad studentů i profesorů sdílí své dojmy a zážitky z cest s „pecivály“, kteří by se rádi nechali inspirovat, kam vyrazit příští léto, nebo se aspoň dozvěděli něco zajímavého o místech, kde ještě nikdy nebyli.
Prvních 20 minut bylo vyhrazeno pro duo studentů-seniorů. Klárka Chyťová a Kuba Mackovčin ze 4.B letadlem, vlakem i proslulým tuk-tukem prozkoumali Indii. Ač ne spolu a ne ve stejném roce, nic jim nebránilo navštívená místa publiku poutavě přiblížit. Jejich povídání a záplava fotek nám ukázala nejlidnatější stát světa jako zemi plnou kontrastů. Lesk i bídu Nového Dillí se všemi jeho vůněmi i pachy, koloniální architekturu bývalé britské Bombaje či původně portugalského Panadží, ale i památky ryze indické jako chrámové komplexy v Agře, Ajantě či Jaisalmeru nebo perlu perel jménem Taj Mahal. Záběry pobřeží i vnitrozemí, pláží i džungle, velkoměst i venkova, posvátných krav i neposvátných psů střídaly tradiční rikši, přecpané vlaky, Indové, Indky a Inďata všech odstínů i věku, pochoutky pekelně pálivé, ovoce šťavnaté a sladké už od pohledu a v neposlední řadě zářivé barvy zástupců místní flóry, například plchoplodu. Ne, tento keř nedává růst roztomilým hlodavcům, ale záplavě krásných fialových květů. Takže pokud už vás nevzrušují chorvatské oleandry, neváhejte, a vzhůru do Indie!
Po maturantech převzal štafetu student prvního ročníku Vojta Mašinda a s ním horkou Indii vystřídal ledový Island. Spolu se svou rodinou projel Vojta ostrov autem křížem krážem, zjistil, proč jsou uříznuté nohy od posvátného stolu důležité pro založení města, a přivezl spoustu zážitků a fotografií. Nádherná krajina, která víc než Zemi připomínala rudou poušť planety Mars nás uchvátila svou drsnou krásou a otázku, kterou Vojta kladl na začátku: „Proč by tam vůbec někdo jezdil?“ bych já dokázal zodpovědět naprosto bez problému.
Studentské příspěvky vystřídala dvacetiminutovka paní profesorky Naništové. Spolu s ní jsme se vrátili zpět do Asie, tentokrát ale mnohem dál na východ. Země, kterou projela od severu k jihu, byl Vietnam. A že to byla jízda. 2000 kilometrů dlouhá a trvající tři týdny. Své povídání začala v Hanoji, hlavním městě země. Velkoměsto vystřídal vietnamský venkov na severu země s čajovými plantážemi, rýžovými políčky, hustou zelenou džunglí a starobylými kláštery. Sever je i domovem Hmongů, národnostní menšiny, jejíž životní styl ukazuje, že velká chudoba a velká pohostinnost se navzájem nevylučují. Střed země nabízí místa turisticky přitažlivá, ale o to komerčnější: Qui Nhon s lákavými plážemi a budhistickými chrámy či Da Nang s proslulým Zlatým mostem. I když by z fotek jeden řekl, že voda je ve Vietnamu úplně všude, jihovietnamské Mui Ne nabídlo písečné duny, které jako by z oka vypadly těm ze Sahary. Po pouštní epizodě se vietnamské putování chýlilo ke svému konci. Saigon, bývalá metropole země, připomněla hrůzy vietnamské války, projížďka po hladině Mekongu v jeho deltě pak byla jeho konejšivou tečkou.
Závěrečnou třešničkou na dortu byla cesta profesora Křečka do Hong Kongu a Japonska. Hong Kong jsme jen proletěli, byť šlo o milovanou destinaci pana profesora (byl tam už potřetí, z toho jednou tam jeden semestr studoval!). Nemilosrdně běžící čas ho přiměl trošku změnit styl a místo lineární přednášky nám své připravené povídání naservíroval jako tác se sushi – mohli jsme si vybrat, na co máme největší chuť. „Překvapivě“ první položkou výběru bylo jídlo, následovaly japonské památky, hory, hrady… od každého něco. Nahlédli jsme do Ósaky a Tókia, podívali se na čtyřdenní přechod hor u Matsumota (to je kousek od Nagana, což je město, které v českých poměrech přece jenom rezonuje více), prohlédli si prastaré chrámy i novější památky (třeba jedinou stavbu, která přežila atomový útok na Hirošimu – shodou okolností ji navrhl český architekt Jan Letzel!) a zcela pominuli Expo, protože na to už nebyl čas.
No a nakonec zase jídlo! Pan profesor totiž přivezl z cest několik trvanlivých jedlých suvenýrů a tak jsme my, kteří jsme vytrvali do konce, mohli ochutnat lahůdky jako kandované japonské švestky, sušené mořské řasy či uzené trpasličí olihně. Kdo by odolal takovým lákadlům?!
A protože konference byla úspěšná, už se mluví o pokračování, které by mohlo nastat ještě v tomto roce. Pokud bude, neváhejte a přijďte. Jen zřídka má člověk možnost vidět cizí země takto autentickýma očima.
Za veškeré diváctvo sepsal Rudolf Dostálek