A máme ji za sebou a už víme, kdo zvítězil! Ještě než se i vy dozvíte, kdo postupuje do okresního kola, krátká rekapitulace.
Letošního kola se zúčastnilo neobvyklé množství soutěžících. Přesně 48. Tento počet nám naznačuje, že máme šikovné a zvídavé studenty a studentky, kteří mají s češtinou dobrý vztah, mají rádi výzvy a není jim cizí psát delší texty. Většina totiž ví, že i pouhé školní kolo olympiády je plné nástrah v podobě nelehkých úkolů, kterými se to v práci jen hemží. Přesto studenti neváhali a téměř všichni účastníci loňského kola se letos opět společně sešli, a počet soutěžících se v tomto roce dokonce znásobil.
Pořadatelé připravili poměrně náročné jazykové úkoly, ale pro slohovou práci zvolili docela zajímavé téma – Když tenkrát napadl sníh. Jako každý rok si studenti mohli pro zpracování sami vybrat slohový útvar. Převažovalo líčení, ale nacházeli jsme i vypravování, fejetony či reportáže. A všechny práce byly velmi zajímavé.
Hodnocení slohových prací bylo velmi těžké, udělené body totiž rozhodovaly o postupu soutěžícího do okresního kola.
Abychom vás již déle nenapínali, nejvíce bodů získala Andrea Zábojníková ze 4.B, těsně za ní se umístili Marcel Kratochvíl (4.B) a Dan Volf (3.B).
V loňském roce se okresní kolo olympiády konalo již v březnu, krajské v dubnu, takže se i maturanti mohli pokusit zdolat nesnadné úkoly. V letošním roce se bohužel termín okresního kola posunul na začátek dubna, a to na termín maturitních písemných zkoušek. Všechny nás tato zpráva zaskočila, noví organizátoři si neuvědomili, že se soutěže pravidelně zúčastňují i maturanti. Snad se organizátoři poučí a podmínky soutěže v příštím roce změní.
Do okresního kola tedy postupuje Dan Volf z třetího ročníku a Tereza Dítětová z ročníku druhého.
Všem studentům blahopřejeme a účastníkům okresního kola přejeme dobré nápady nejen při psaní slohové práce.
Za Sekci ČJL S. Cupáková
Protože nám studenti umožnili, abychom jejich práce přidali na webové stránky, vybrali jsme pro vás dvě z nich. Věříme, že vás zaujmou.
Když tenkrát napadl sníh (líčení)
Noc padá s něžným půvabem na město. Světla pouličních lamp, jindy tak zřejmá a přímočará, se noří do bílé tmy a odhalují jen své nejniternější kontury. Okolní domy, zahrady a ulice se halí do měkkého ticha, které občas jen neochotně vydá psí zavytí z dálky. Stojím na kraji cesty a pohlcuje mne všudypřítomný klid, jemuž se neubránil ani nedaleký semafor, i jeho barvy se střídají s jakousi rozvážnou ležérností. Je ticho celý svět. Tma se otevřela a já cítím v objetí studené křehkosti dokonalé souznění všech tváří noci. Mezi snášejícími se vločkami slyším metronom, ten rytmus světa, který bije od počátku času. Jeho tempo se náhle zpomaluje a já si uvědomím tu nesmyslnou rychlost vlastního žití. Nořím se ještě hlouběji do svých myšlenek a noc se noří do mě. Nikam nepospíchám, na spánek je už pozdě a na vstávání ještě brzy. Mrazivý vzduch mnou prostupuje jako důvěrně známý pocit, na nějž jsem zapomněl.
Celé město, které dokáže být tak hektické a dynamické, pokorně utichlo a mlčivě se nechává unášet uléhající harmonií. Je němo, a tak pozdě, že i sníh usíná. Z myšlenek mě vytrhne zvon husovického kostela a připomíná mi, že se mám přestat dojímat vlastní melancholií a vrátit se do tepla. Po tváři mě ledovou rukou pohladí letmý vánek a celou tu krásnou chvíli si odnáší za neviditelný spící obzor.
Dan Volf
Když tenkrát napadl sníh (vypravování)
Sotva Václav procitl, shodil ze sebe peřinu a přitlačil se k oknu u postele. Přilepil se na něj tváří i dlaněmi, jako by ho ke sklu tlačily stěny pokoje a on ani neměl na výběr. Víčka měl ještě napůl slepená z další nepříznivé noci, kdy mu svědomí nedalo spát a jako krutý středověký mučitel ho trýznilo, nutíc ho se co chvíli probouzet, převalovat se ze strany na stranu a místo milých snů mu předhazujíc všechny jeho hříchy.
Tak jako každé ráno hleděl na zahradu za domem, zíral přesně na jedno sluncem zalité místečko pod jabloní u plotu, kde rostla nejzelenější tráva na celém pozemku. Tento kus trávníků, který se leskl a vzkvétal tak, jak mohla jen lučina, po níž se procházel Adam s Evou v ráji, však nebyl jeho chloubou, nýbrž připomínkou toho, jakou je příšerou. Václav se k oné vzpomínce nechtěl vracet, leč při pohledu na soudné místo se jí nedokázal ubránit. Jeho mysl se zahalila mlhou a najednou, jako by byl zase prosinec, ten den, kdy napadl první pořádný sníh a Lenka k němu přijela strávit pár týdnů. Stále ji měl před sebou, ji a její sklíčený výraz, který na její běžné usměvavé tváři vypadal tak neskutečně podivně. Zase ji uslyšel vyřknout ta zrádná slova: „Promiň, Václave, prostě nám to neklape, rozchod bude nejlepší.“ A sebe viděl, jak sahá po lahvi vína, z níž sobě i Lence nalil do skleniček, aby oslavili její příchod.
Nechtěl ji lahví udeřit, to věru nebylo jeho úmyslem, chtěl ji jen postrašit, aby se probrala a uvědomila si, jaké nesmysly říkala! Nepočítal s tím, že bude muset odtáhnout její bezvládné tělo na zahradu a odhrnuv čerstvý sníh vykopat jámu u jabloně, aby ji tam uložil. Ač Lenku miloval celou svou duší i srdcem, to jeho vinou se teď rozkládá v zemi. Kořínky rostlin, stébel a všelijaké květeny vysávaly poslední zbytky života z její schránky, aby samy mohly přežít. Rozkládaly ji. Když byla zima a zahradu pokrýval sníh, bylo to pro Václava ještě snesitelné, avšak teď se na Lenčině hrobě rozvíjely květy, jež se k prasknutí nasytily její mrtvolou, a Václav si myslel, že se zblázní. Zelenající se tráva, tam u jabloně, kde rostou květy, bude navždy jeho cejchem.
Andrea Zábojníková