Sýkora
První sníh všechno zvýraznil.
Svobodu křovin.
Čtverční metry jednopokojových bytů.
Tenkost dětí z rozdělených rodin.
Sýkora vletěla do mého strachu z toho,
že kdybych teď umřel,
bylo poslední moje slovo lůj.
(Petr Hruška: Darmata, 2012)
Nikdy jsem netvrdil, že je poezie Petra Hrušky jednoduchá. Není. Musíte mít v sobě kus Ostravy, střípek uhlí v srdci a pokud možno nádor na plicích, abyste do ní pronikli. Ostrava je vůbec zvláštní prostor. Absurdní sídlo někde na okraji České republiky, ale možná už trochu v Polsku, kraj Bezruče a Nohavici, razovitý kraj, kde není čas, a tak se mluví kratce. A takový kus černé, ale sofistikované Ostravy přijel na Elgartku.
V úterý 28. května proběhlo poslední z řady čtyř autorských čtení, tentokrát na Elgartce. Ze své tvorby nám četl Petr Hruška, současný žijící český básník. Předskokankami byly Dita Vysloužilová z Gymnázia Křenová a Věrka Havířová z Klasického a španělského gymnázia v Bystrci. Prvně jmenovaná nás seznámila se začátkem svého románu, který nyní píše, druhá přečetla krátkou povídku o Smrti, zaskočené dobrotou (v obou významech toho slova).
Slečny předskokanky byly zajímavé. Je obtížné posuzovat jakékoliv dílo jen z krátké čtené ukázky, nicméně poslouchat úvod tak rozsáhlého textu, jakým je román, je výrazně náročnější, než poslouchat povídku. A povídka o Smrti, která trochu připomínala pratchettovského Smrtě, byla svižná, vtipná a nápaditě napsaná.
Petr Hruška předvedl několik ze svých „krátkých záležitostí“, jak je nazvala milá moderátorka celého odpoledne, Kristýna Neumannová, tedy kratších básniček s výraznou pointou. Svěřil se nám se svými vzory – z české poezie XX. století obdivuje poezii všedního dne a obyčejných věcí, situací a jevů.
Nebudu lhát: chtěli jsme prozaiky. Trochu se nám to nepovedlo s Milanem Uhdem, který je přece jenom spíše dramatik, Michal Ajvaz a Tomáš Zmeškal nám do škatulky „prozaik“ vcelku zapadají… ale pak mnozí jiní odmítli, protože to pro ně v únoru bylo narychlo. Zkusil jsem tedy oslovit jeden z nejvýraznějších současných básnických hlasů. Petr Hruška neodmítl. Byl jsem rád. Kdybychom žili ve 20. letech 20. století, bylo by to jako pozvat si… dejme tomu Karla Tomana, ať je tam alespoň nějaká spřízněnost. Obrovské, dominantní jméno české poezie. Nevím, koho jiného už bychom si měli pozvat. Vít Slíva už u nás byl dvakrát, Karla Šiktance a Ivana Wernische si pozvat nedovolím vzhledem k věku a zdravotnímu stavu… a pak už těch opravdu velkých jmen – mnozí básníci, kterých si vážím, ale přesto je neuvádím, prominou – moc nezbývá.
Čas vymezený pro vystoupení spisovatele velice rychle uběhl a výraznou tečkou za akcí bylo posezení s autorem nad pivem v hostinci Mikulášek naproti gymnáziu.
A to je fakt! Sedělo nás kolem toho stolu asi deset, pan Hruška tak trochu ve středu pozornosti, tak trochu sám mezi cizími. Původně přemýšlel, že by stihl vlak v 18:42. Čtení skončilo po půl sedmé, takže to vypadalo na 19:42. Jenomže pivo dalo pivo, bylo pořád o čem mluvit – a Petr Hruška opouštěl Brno až po půl deváté. A Mikulášek, Elgartka i Husovice se k němu hodily. Jde o okraje, o hranice, o to, co bývá opomíjeno, o to, kde můžete zakopnout o tu pravou duši národa. V tom jsou dobré stoly. Ať sedíte kdekoliv, vždycky sedíte na kraji.
Červenec
Mlátí do trubek
dělá přívody
polední chodba je temná
jak láhve za nábytkem
mlátí do trubek
když se to posere
zase přijde
ale ono se to neposere
(Petr Hruška: Měsíce, 1998)
Sepsali odstavec po odstavci Markéta Zachová (Klasické a španělské gymnázium v Bystrci) a Jan Křeček (Gymnázium Elgartova), hlavní organizátoři projektu Čtyři školy, čtyři spisovatelé.