Pokud jste v sobotu 22. listopadu 2014 zabloudili na roh ulic Nováčkovy a Elgartovy, mohly vás zaujmout plakátky a šipky na budově gymnázia. "Elgartiana", psalo se tam - a také "netradiční divadelní představení". Stačilo vstoupit - vstoupit do víru událostí, pokynů, příkazů, informací, kávy, zákusků a vůbec do ryze intelektuálního zábavního parku, který byl i nebyl školou/výstavou/divadlem. Atmosféru celé události zachycuje video, které se zde již brzy objeví. Na konci tohoto článku pak můžete najít odkaz na vzkazy, které nám zanechali návštěvníci.
NEZAPOMEŇTE POZDRAVIT!!!, řvaly na návštěvníky tři nápisy kolem vrátnice. Po tichém "dobrý den" se probudila spící/čtoucí/luštící vrátná.
Když vrátná vyčerpala obvyklá témata (přezůvky, počasí, vnoučata...), návštěvníci se konečně dozvěděli o tom, kam to vlastně přišli: celá škola je divadelním prostorem s vystavenými živými obrazy. Přečtete-li si krátký text u každého exponátu, dozvíte se způsob, jakým si živé obrazy "zapnout" - tak, aby ožily ještě víc. Návštěvníci byli následně vpuštěni do školy a měli absolutní volnost - v tom, kam půjdou, v tom, jestli si obrazy "pustí", i v tom, zda si je pustí jednou či víckrát. My se podíváme na fiktivní i reálné dějiny gymnázia chronologicky.
"Kdysi dávno, když ještě hodiny netikaly, tehdy, když bylo nebylo, se odehrál nepříliš známý příběh, který vedl k založení školy..." U nás nebyl praotec Čech, nýbrž praotec Elgart. A dojít s takovým Národem, který měl s sebou, na tak báječné místo, to je na metál. I proto byl na tabuli citát z Nerudovy Lásky:
Postupně prošli pravěk, Paříž, zastavili se u egyptských pyramid, řízením osudu dospěli přes šmoulí vesnici a Prahu až ke Gymnáziu Slovanské náměstí v Brně (zde je vtip pro zasvěcené - Slovaňák totiž vznikl o více než deset let později). To pravé místo čekalo až za rohem. A takhle nějak praotec s Národem vypadali, když tam konečně dorazili:
Důkazem popularity scénky z nejdávnější minulosti byly tři dětičky ve věku cca 3-6 let, které si vydržely putování pouštět dokola asi půl hodiny.
Zásadní událostí bylo založení školy. Navodili jsme tedy atmosféru první republiky a do hlavních rolí obsadili anonymní zamilovanou vyučující a pana ředitele Ondřeje Brandstättera.
Pan ředitel diváky očividně zaujal...
...a to nejen vzhledem a projevem, ale i uměním tance nebo závěrečnou parafrází na film Kristián: "Zavřete oči, zvoní..."
Následovaly roky tragické. Přišla II. světová válka. Z naší perspektivy nemůžeme hodnotit válku, nikdo z nás ji nezažil. Je ale fascinující číst např. školní ročenku z roku 1938/39 - seznamy žáků, témata k maturitě, data zkoušek, výčet předmětů... Když přitom víte, co následovalo, je to vlastně děsivě klidné a samozřejmé čtení. Proto jsme přesně tento dojem zkonfrontovali se vzpomínkami pamětníků a ve dvou anonymních postavách byla představena dvojí poloha: výčty z ročenky a emotivní vzpomínky z doby po II. světové válce. Celek byl zintenzivněn prostředím - zavřené dveře, šatna s mřížovím místo stropu, nepříjemně blikající zářivka.
Rádi bychom přidali něco optimistického, ale ani 50. léta nebyla příliš radostná. Vybrali jsme básně typické pro budovatelský socialismus, udělali z nich pásmo a strojovým způsobem nechali herce přednášet. Osobně mě nejvíc dojalo, když odcházeli dva pamětníci té doby, pán a paní, a dojatě děkovali, že tohle bylo přesně ono, že to si z 50. let pamatují velmi dobře.
Další cesta byla snad o něco optimističtější. Ve hyperbolické zkratce jsme ukázali hodinu za doby normalizace. Vycházeli jsme z toho, co jsme našli o historii školy z této doby: "Většina z pedagogů neupustila od základního přesvědčení, že ve škole se mají žákům předávat pravdivé informace. Takže naši studenti dobře věděli, kdo je Franz Kafka nebo Milan Kundera, neznámou nebyla Bible. Logické matematické myšlení nenarušily ani příklady se současnou aktualizací." Poněkud absurdní matematický případ (Soudruh jde rychlostí 5 km/h a proti němu jede ze vzdálenosti 250 metrů osvoboditelský tank rychlostí 20 km/h. Za jak dlouho zbaví soudruha jeho demokratických ideálů?) striktní inspektorky byl v ostrém kontrastu s názory učitele, který se nebál citovat Masaryka. Vše zachraňovala pilná žačka v první lavici:
A tady už v interakci s ostatními přišedšími žáky:
Přísná inspektorka a učitel matematiky:
Pohled do budoucnosti - 50. léta pozorují normalizaci:
Současnost jsme nezvládli. Současnost je přece všude kolem! Zachránili nás ale jiní studenti gymnázia, kteří pro projekt v Německu vytvořili film o škole. V učebně 219 tedy běžela smyčka a každý mohl daný film zhlédnout, kolikrát chtěl.
Posledním stanovištěm byla budoucnost. Jak bude výuka vypadat za sto let? To byla otázka, která nás... až tak nezajímala. Ale jak bude vypadat školní jídelna za sto let, to je jiná! Po krátké projekci z výuky s holografickým učitelem se dvě budoucí žačky teleportovaly do jídelny. Robotický automat jim vydal odměřenou porci jídla (v našem provedení hrály hlavní roli marshmallows) a žačky se následně teleportují zpět do učebny. Zvláštnost scénky spočívala v tom, že takřka celá probíhala pantomimicky - v naší budoucnosti totiž rozhovory probíhají telepaticky. Snad se takové budoucnosti nedočkáme...
Z výstavně-divadelního hlediska to bylo vše. Unavený návštěvník si po náročné kooperaci s exponáty mohl odpočinout v improvizované školní kavárně, tedy přesněji v "Café Elgart". Zadarmo tam byla káva, čaj, případně zákusky z kuchyní ochotných kolegyň, kolegů, studentek a studentů.
Kavárna nebyla pouze odpočívací - byla i naučná. K nahlédnutí byly všechny dostupné školní kroniky, ročenky, brožury nebo spisy o Husovicích. A byl o ně zájem:
img alt="Návštěvníci si prohlížejí publikace" data-entity-type="file" data-entity-uuid="abe73061-aa3f-4e51-ab3a-9bae0c319e4f" src="/sites/default/files/inline-images/sborniky.jpg" />
Celá Elgartiana dopadla nad očekávání. Nad očekávání dobře. Herci se v sedmihodinovém maratonu nezhroutili, diváci přišli, netradiční způsob divadla fungoval. Příští rok třeba zase něco zkusíme vyrobit. Ale něco nového, nejistého. Abychom se měli čeho bát. A jak se nám třásly ruce při tomto představení, když jsme ještě nevěděli, zda to dobře dopadne? Podívejte se sami...
Vzkazy návštěvníků po kliknutí na tuto větu.