Není běžné věnovat svůj studentský čas apokryfům. Pokud bychom totiž vycházeli ze základní charakteristiky, jedná se o obecné označení židovských a křesťanských spisů, jež se vztahují k událostem Starého zákona. Avšak v literární teorii, se kterou se setkávají naši studenti vyšších ročníků, je to označení spisu, jenž fiktivně navazuje na biblická nebo historická vyprávění.
Autorem skvěle propracovaných literárních apokryfů byl např. Karel Čapek. Knihu apokryfů psal téměř 20 let a převyprávěl v nich známé historické či biblické příběhy z pohledu obyčejných lidí. Dodnes jeho tvorba inspiruje mnohé, řada spisovatelů dnes využívá apokryfní metody k přetváření legendárních příběhů, připomeňme si povídky Marka Twaina Evin a Adamův deník.
A nyní se dostáváme zpět k první větě. Skutečně není běžné psát doma apokryf, ale není to nemožné. Zakrátko zjistíte, že takové psaní může být i zábavné.
Apokryfní metodu využili i studenti 3.A při převyprávění známé novely Viktora Dyka Krysař. Úkol byl dobrovolný, stejně jako délka příběhu, výběr protagonistů či jednotlivých částí práce. To, co většina z nich odevzdala, bylo výborné. Originální, promyšlené, kupodivu téměř bez interpunkčních nedostatků – tak typických pro většinu slohových prací našich studentů. Různé úhly pohledu, zajímavá řešení problémů i náhled na další vývoj vztahů mezi lidmi. Dokonce bych mohla říci, že u většiny z nich se výrazně objevovala touha po spravedlnosti a dobru v nás, v lidech.
Vybrala jsem 1 práci, která se studentce Kristíně Zedníkové (autorce apokryfu) mimořádně zdařila. Doufám, že vás potěší stejně jako mne.
Mapa – klíč ke dveřím času
Pergamen byl starý jen několik týdnů, ale vypadal, že má za sebou celou věčnost. Cestování na něm zanechalo nemálo stop. Okraje se vlnily vlhkem, některé linky zesvětlaly opotřebením, i pár nepatrných otisků prstů by se našlo. Kartograf jej rozprostřel na plochém kameni a mlčky sledoval vlnky narážející o břehy, průzračnou vodu zpívající mezi kameny
i rákosí klanící se větru. Pak zakreslil další část řeky. Sledoval ji den za dnem, zákrut za zákrutem, přestože za několik let může vypadat úplně jinak.
Řeka ho vedla klidně, jako by věděla, jaký úkol byl muži svěřen. Šel podél ní pomalu
a střídavě pozoroval tok vody i okolní krajinu. Zničehonic se před ním zjevil most. Kamenný, nízký, ani zřícený, ale ani zachovalý. Prostě stál. Kartograf se u něj zastavil a položil dlaň
na chladný kámen. Chvíli jen tak stál, skoro jako v transu. Když se probral, vytáhl notes
a spolu s polohou zapsal - most beze jména, opotřebený, ale funkční. Na levém břehu se od cesty oddělovala menší stezka. Zarostlá, ale dříve vyšlapaná lidmi. Vydal se tedy po ní. Po několika set metrech se porost rozestoupil a on se objevil ve vesnici.
Vzduch byl těžký, plný pohřbeného tajemství, které čekalo na odhalení. Zápisník se znovu otevřel a tužka začala psát - Neznámá vesnice. Roky neobydlená. Vesnicí procházel pomalu a tiše, nechtěje narušit Matku Přírodu. Navíc musel dávat pozor na cestu, jelikož místy propadající se půda odkrývala staré sklepy a kamenné základy. Domy stály s dveřmi dokořán, jako by zvaly dál. Mnohé porostlé zelení a některé se střechami, které neunesly váhu nasáklých mechů. V jednom z domů našel spícího kolouška, v jiném hnízdil tetřev. Příroda si postupně brala zpět to, co jí kdysi patřilo.
Kartograf se pak chvíli procházel, obdivoval, kreslil obrysy, zapisoval směry - přirozený orientační bod. I to byla jedna z jeho poznámek k onomu místu. Jenže o několik desítek kroků dále země končila. Propadala se v hlubokou propast, jejíž dno nebylo v dohledu. Další skutečnost k zapsání jak do deníku, tak mapy.
O chvíli později se mraky rozestoupily. Dovolily slunečním paprskům dopadnout na povrch země. Některé sjely po stěnách propasti až na její dno, odhalující dávné tajemství.
Kosti. Hromada lidských kostí. Lebky, žebra, kosti končetin. Navršené na sebe, v chaosu bez řádu, jedna přes druhou. Tolik ostatků, tolik duší, kterým se nikdy nedostalo řádného pohřbu. Ale mezi nimi odrazilo světlo něco, co tam nepatřilo. Nejspíše dřevěný předmět, snad hudební nástroj?
Kartograf strnul. Tužka vypadla z jeho prstů. V mysli se mu rozezněl hlas otce. Hlas muže nesoucí jméno Sepp Jörgen. Vzpomněl si na dny strávené na lodi i večery u ohně.
Na příběhy, které doteď považoval za přehnané a smyšlené. O lidech dobrých i nedobrých,
o utrpení, lásce a odplatě. Jak si užíval, že toho otec jen hodně napovídá, stejně jako o jeho putování světem i o jeho nalezení. O nalezení kluka, z něhož se nakonec vyklubal kartograf, který nejspíš našel své rodiště. Poodstoupil od propasti o kousek dál, pohledem se snažíc najít tu zarostlou vesnici, až zády narazil na blízký strom. Pomalu se sesunul po jeho kmeni, dokud se neopřel a nepropukl v šílený smích. Kolik asi dalších příběhů z otcových vyprávění nakonec bylo pravdivých? A kolik toho celý život sám sobě nalhával?
Zapsala S. Cupáková