Vinohrady jsou krásná čtvrť. Ale když jste ze Žabin nebo z Pisárek, je to pořádný kus cesty. Přesto jsme se tam s Ninou Vilímovou ze 2. B ve středu 25. března 2026 vydali. Konalo se totiž krajské kolo recitační přehlídky Čtvrtlístek. Se Čtvrtlístkem máme dobré zkušenosti. Přestože je finále v Děčíně, dostávají se do něj recitátoři a recitátorky z Elgartky pravidelně. Jenomže nejdřív je třeba projít postupovým kolem…
„Vypadám snad, že něco vím?“ odpovídá kluk v béžovém tričku, které za chvíli vymění za oficiální „čtvrtlístkové“, na dotaz kamaráda. „Ty to moderuješ, vole!“ ozve se odpověď. A v podobném duchu se nese celé setkání. Tedy: nejde o používání vulgarismů, ale o organizaci akce. Začátek je poněkud chaotický. A postupem času zjistíme, že tento stav se nezmění. Ale přesto vše klopýtá kupředu. První kolo. Aniž by nám kdokoliv cokoliv řekl, vystoupí moderátoři na pódium, představí soutěž, porotu – a vyzvou první recitátorku, kterou je… Nina Vilímová! Nina texty umí, je připravená, ale zároveň překvapená. „Kterým textem mám začít?“ šeptne ke mně. „Nejdřív Prévert,“ bleskově rozhoduji, protože druhý text Niny Špitálníkové má údernější závěr, necháme si ho na později.
„Jacques Prévert: Zoufalství sedí na lavičce,“ začíná Nina na pódiu do ještě ne zcela klidného sálu. Pak zazní text Emily Dickinsonové v podání slečny se silným přízvukem. Nelze neobdivovat odvahu vystoupit v recitační soutěži s takovýmto jazykovým handicapem – a recitátorce nelze než přát mnoho dalších úspěchů s jazykem i recitací. Přichází třetí vystupující: „Jacques Prévert: Zoufalství sedí na lavičce.“ Mně i Nině zatrne. Aby se na recitační soutěži objevil dvakrát stejný text? Stává se to, ale velmi výjimečně – a často u zprofanovanějších textů. Slečna si naštěstí vybrala jiný překlad, ale přesto… A pak už další: slyšíme Nerudovu Romanci o Karlu IV., Erbenovu baladu Svatební košile, jakousi obskurní báseň o víle a ještě jednoho Préverta. Pak už dramatizace (dvakrát Maryša, jednou Sluha dvou pánů) a pauza.
„Většinou to bývá tak,“ říkám Nině, „že ve druhém kole se pořadí otočí, takže nejspíš půjdete poslední.“ Porota se vrací, moderátoři na pódiu vyhlašují druhé kolo: „…a jako první přijde Nina Vilímková!“ Na to, že moderátoři už podruhé zkomolili Nině příjmení, jsme si už zvykli. Na to, že nám opět nikdo nic neřekl, ještě ne. Nina vystřihne text podle knihy své jmenovkyně Špitálníkové Svědectví o životě v KLDR. Pak další soutěžící: slyšíme Čechova, Malého prince, Škvoreckého nebo Burgessův Mechanický pomeranč. A na závěr druhé kolo dramatizací: úryvek ze Shakespearovy „Zkrocenky“… a konec. „Jak jako nemají druhý text?“ ptá se udiveně organizátorka a členka porota Janeta Benešová. „To bylo v propozicích! To máte číst. No… tak improvizace. Dáme vám téma.“ Tato – pro změnu chaotická – část se ukáže být nejživelnějším a nejzábavnějším programem celého dopoledne. Porota či publikum zadají téma (příprava na let do vesmíru, rodič a dítě v zoo, vylíhnutí motýlů) a dvojice vystupujících na místě vymyslí scénku. Je to zábavné, intuitivní, roztomile naivní a v mnoha ohledech třeskutě vtipné. Zároveň se vyjeví, kdo má herectví takzvaně v krvi a pro koho je to krajně nepříjemná poloha. Dobré!
„Půjdeme do bufetu?“ ptám se Niny, která ale nic nechce. Dám si čaj a párek v rohlíku, v 11:40 porota vyhlásila pauzu, ve 12:00 se máme sejít a bude vyhlášení výsledků. Je 12:00. Nic. 12:10. Stále se nic neděje. 12:20. Začínáme být nervózní. Ve 12:40 se zvednu a omluvím, že musím jít učit. Ninu požádám, aby mi napsala, jak to dopadlo (tuším, že by to mohlo být slušné umístění!), a odcházím.
Po jedné odpoledne mi přichází e-mail, ve kterém se píše „umístila jsem se na prvním místě ještě se slečnou, která recitovala také Zoufalství sedí na lavičce“. Tradice pokračuje! Nina Vilímová (spolu)vítězí v krajském kole Čtvrtlístku a může se těšit na cestu do Děčína. Gratulujeme, je to jednoznačně zasloužené!
