Mojmír Houdek, Monika Doležalová, Leontýna Coufalová, Richard Skolek. Jako apoštolové na orloji, respektive jako na knižních hodinách ve třídě se střídají ti, kteří vystupují na autorském čtení na Jarošce. Mojmír Houdek je důstojným moderátorem, představí celou akci, o každém vystupujícím řekne pár slov a poté vede velmi sofistikovaně, ale přitom značně improvizačně rozhovor s pozvaným autorem.
Monika Doležalová, drobná septimánka z Bystrce, které z krátkých tmavých vlasů prosvítají blond proužky, představuje svoji tvorbu. „Ráda počítám slabiky a přemýšlím nad rýmovými schématy,“ říká a potvrzuje to ve svých básních Na dně šuplíku nebo Chyby, ze kterých je poznat, že řemeslo ovládá velmi slušně.
Leontýna Coufalová, které na Elgartce nikdo neřekne jinak než Lety, je trochu nervózní z veřejného vystupování. „Přečtu básně ze sbírky, kterou bychom rády vydaly s kamarádkami,“ uvádí své čtení a mírně se jí třestou ruce, jinak nervozita není znát. Seznamuje publikum s texty o vztazích, o lásce. Jsou především rýmované, což není výtka, ale zároveň jsou upřímné, otevřené.
Richard Skolek je absolvent Jarošky. Což se projevuje především v první, mimořádně zábavné části celého setkání. „Vy jste chodil do matematické třídy…,“ začíná moderátor. „Bohužel,“ přerušuje jej zcela bezprostředně pan autor. V publiku sedí jeho vyučující, ačkoliv maturoval před mnoha lety, je to osobní, ba „rodinné“ setkání. Necelá dvacítka posluchačů se směje, občas někdo něco „hodí do placu“, je to živé.
Richard Skolek čte nejdříve ze svých epigramů, pak čte komiks (!?!), který patří k jeho nejznámějším počinům – sarkastický nihilista Ždibřich lakonicky komenujte paradoxy a nešvary doby i společnosti, ostatně lze použít slova autora z jeho webu: „Věčně upravený intelektuál v saku, který sice sám nic nedokázal, ale má pocit, že všemu rozumí, a tak to pravidelně komentuje.“ Poslední část prvního bloku patří knize Moudré z nebe, ve které malý kluk předškolního věku objevuje svět a se svými objevy směle konfrontuje nicnetušící rodiče. Je to vtipné, je to zábavné a odpovídá to větě, jíž autor komentuje svoje psaní: „Chci, aby to lidi bavilo.“ Posluchače maně napadne, zda to, Antone Pavloviči, není málo, jestli to není podbízívé a jestli není přesvědčivější či autentičtější, když člověk píše skutečně to, co je „jeho“ a „z něj“, ale každý má svoji cestu a svůj styl.
Jan Křeček to celé pozoruje, dělá si poznámky a přemýšlí nad řečeným. Potěší ho zmínka o článku „Máš na to? A nemyslím tím talent“, který vyšel ve Tvaru a který napsala Dorota Ambrožová. Ano, ta Dorota Ambrožová, která vystoupila v rámci série autorských čtení na Vídeňce. Jak se nám to propojuje! Potěší ho také zmínka o chystané sbírce sci-fi a fantasy povídek (snad vyjde pod názvem Mrtvé dřevo nezpívá) a po dotazu na oblíbené autory fantastiky i reakce autora: „Vy jste pan Křeček? Moc se mi líbil váš článek!“ Křečci, jak známo, bývají ješitní. Jenomže pak je najednou půl šesté, dotazy jsou vyčerpány, je čas jít domů. Ještě se s vyučujícími z Jarošky zapovídám o koncepci autorských čtení, ale to je debata na příští rok. Pro tentokrát máme hotovo. A to dost úspěšně. Sedm škol, sedm autorů a autorek, zcela různé styly, přístupy k psaní… dopadlo to dobře. Tak zase na jaře!
