„Je jeden berlínský muž. Stojí se zlatým zubem na mostě poblíž stanice Möckenbrücke. Ta hra by se mohla jmenovat Chytni si svého děda. Když ho tam teď v zimě náhodou chytnu, vhodím mu do futrálu od tahací harmoniky drobné a on mi zahraje. Postojím, poslouchám a pozoruji kanál řeky, líné labutě, kachny v bílé, berlínské krajině. Most je zastřešený, zasklený, a tak i on, když hraje, je celý zasklený, zastřešený, klidný. Poslouchám ho a miluji, nechce se mi hnout. Také on pozoruje při hraní líné labutě a kachny. Vybral jste si, pane, krásný kout, říkám mu jednou pateticky, když dohraje. A on se usmívá, zub se mu zaleskne. Spasiba, říká mi, spasiba. Je to estetický dědo, dědo estetik, je rusky spanilý. Jeho osud mi není lhostejný, kdykoliv ho tam chytnu. Dokud hraje, neopouštím ho. A ani on, zdá se, neopouští mě.“
(Dora Kaprálová: Berlínský zápisník, s. 11)
Stalo se to? Existuje berlínský ruský dědo s tahací harmonikou? Hraje holubům a kolemjdoucím na stanici Möckenbrücke? To nevím. Ale jedno vím. Je jedna berlínská žena. Ta žena nemá zlaté zuby a asi neumí hrát na harmoniku. Umí ale pozorovat, dívá se kolem sebe a to, co vidí, dokresluje, upravuje. Má fantazii, to se musí nechat. Není to taková ta překotná, zběsilá fantazie. Nenajdete u ní zvraty, jednorožce, kosmické lodě. To, kde je silná, je hranice. Stalo se to? Existuje berlínský ruský dědo? To nevím. Ale jedno vím. Je jedna brněnská žena, která žije v Berlíně. Jmenuje se Dora Kaprálová a v pátek 6. dubna 2018 přijela na Elgartku.
Jsem schopen to setkání popsat objektivně. Dora Kaprálová přijela, přibližně hodinu si povídala se studenty semináře tvůrčího psaní a po krátké pauze začalo autorské čtení. Jako moderátor tohoto odpoledne (další autorská čtení budou moderovat studenti) jsem představil celý projekt i autorku, pak jsme si chvíli povídali o psaní a Berlínském zápisníku, následovalo čtení tří textů a krátká diskuze s publikem. Přišlo téměř třicet návštěvníků, v následném mumraji si přišli lidé popovídat, někteří měli knihu, kterou si nechali podepsat – a to bylo vše.
Jenomže tímhle „vším“ opomíjím. Opomíjím atmosféru, až intimní, nezvykle osobní, důvěrnou. Opomíjím zážitek, nepředatelný, jedinečný, unikátní. Opomíjím hlas Dory Kaprálové, med, který posluchače uvedl do nezvyklého berlínského pozorovatelského světa, ve kterém se zastavil čas. Opomíjím to, že ve třídě nešly hodiny – opravdu se zastavil čas. Opomíjím křehké vulgarismy, o kterých byste neřekli, že je rudé linky rtů Dory Kaprálové umí vyslovit, ale které k jejím textům překvapivě bytostně patří, stejně jako ke světu. Opomíjím nesdělitelné, ale nejpodstatnější.
Je jedna žena. Četla u nás ve škole. Prostě, lidsky, obyčejně. Nepřijela spisovatelka, nepřijela funkce, která by rozdávala moudra na potkání. Přijel člověk. Člověk Dora Kaprálová.
„Jsme hrdiny i hovady současně a v každé vteřině našeho života se to neustále míchá a mění. Kéž bychom to věděli. Každou vteřinu.“
(Dora Kaprálová: Berlínský zápisník, s. 122)
FOTOGALERIE ZDE
(c) Barbora Šíblová