Známý Caesarův výrok by mohli použít Martin Mlečka i Kristýna Hulová po absolvování Okresního kola Olympiády v českém jazyce. Nevím sice, zda se jednalo o rychlé vítězství jako v případě Julia Caesara, ale zvítězili oba. Martin se s počtem 44 bodů umístil na 1. místě a postupuje do Krajského kola OČJ, Kristýna obsadila 5. místo s počtem bodů 42. Téměř neznatelný rozdíl. Protože i letošní kolo probíhalo distančně, máme možnost přečíst si jejich slohový počin. Studenti totiž práce psali doma na počítači, mohli tedy svůj písemný úkol uložit, přeposlat, zkrátka uchovat i pro nás.
Jako obvykle komise nezadávala slohový útvar, ale pouze téma. V posledních letech se často jedná o frázi či větu, na kterou má student navázat. Jedinou podmínkou je prozaický text v délce cca 250 slov. O tom, že se svého úkolu zhostili se ctí, se můžete přesvědčit sami.
Kristýno a Martine, gratulujeme!!!
Zadání slohové práce:
Poslední sluneční paprsek zmizel nad obzorem
Déšť
Poslední sluneční paprsek zmizel nad obzorem a okolní krajina byla zahalena tmou. Noc objala pole, louky, lesy. Šero se rozprostíralo všude, kam jen lidské oko dohlédlo. Mezi hustými mraky se třpytily první hvězdy a měsíc jen nesměle svítil. Jako by se styděl, bál se rozzářit zemi pod sebou jasným bílým světlem, bál se promluvit hlasitěji a svými slovy utišit hlas temnoty. Proč ale nechtěl být znovu pánem noční oblohy?
Bylo chladno, zvedal se mírný vítr. Pohrával si s větvemi stromů, čechral jim listy a v sadu shazoval zralá jablka na zem. Pročesával stébla trávy na rozlehlých loukách za vesnicí. Na vyprahlých polích vířil prach, jež zvedal v ohromné víry a zvolna pokládal zpět na zem. Blíží se bouřka? Příroda vyčerpaná horkými letními dny by si už tolik zasloužila vláhu.
U rybníka bylo slyšet skřehotavý žabí zpěv, který se postupně ztrácel ve zvucích sílícího větru. Na hladině se tvořily vlnky, narážely do kamenů a omývaly obnažené břehy. Stará rybářská loďka kotvící u skály se houpala a voda ji rozbíjela o ostré hrany velkého balvanu. Najednou se ozvala ohlušující rána, na obloze se zablesklo a na chvíli vše utichlo.
Hladina vody byla klidná jako zrcadlo. Hladká. Za nedlouho ji prorážejí dešťové kapky. Prší a květiny, stromy, louky i lesy se radují. Oslavují bouřku, dlouho očekávaný déšť je spásou pro všechny.
Kristýna Hulová, 3.B
Poslední sluneční paprsek zmizel za obzorem
Poslední sluneční paprsek zmizel za obzorem. A blátivá cesta, neznámá a turisticky zcela neznačená, vedla výš a výš do lesa. Takto jsme si to nepředstavovali.
Stalo se to jedné podzimní neděle, a nebylo by se to stalo, kdybychom byli spokojeni se sobotním výletem, který vymyslela maminka. Chtěla nám ukázat krásy okolí Vranovic, do kterého ji v teplejších ročních dobách zavedla ornitologická vášeň. Vycházka to byla pěkná, ačkoli jsme, upřímně řečeno, pouze obešli kukuřičné pole. Vycházka to byla dokonce pamětihodná, neboť jsme k závěru málem zapadli do bažiny v blízkosti železniční tratě, a to se nepodaří každý den. Přesto jsme odjížděli s nejasným pocitem, že naše očekávání nebyla naplněna. Nejzajímavější na celé procházce byla maličká jablíčka z okrasných jabloní v zahradě domova důchodců, a to věru není nejlepší vizitkou pro exkurzi po krásách lužních lesů. Cestou domů proběhla krátká konstruktivní výměna názorů, načež jsem se rozhodl, že příští den zorganizuji něco lepšího.
Auto jsme tentokrát odstavili u nádraží ve Střelicích a vydali se náhradní autobusovou dopravou do Tetčic. Když moji rodinní příslušníci pozorovali, že autobus jede pořád dál a dál, a začínali si uvědomovat, že toto všechno budou muset jít zpátky, přišly první pochybnosti o mých organizačních schopnostech. Leč vystoupili jsme v Tetčicích, shledali, že počasí je na pozdní podzim nádherné, a vydali se do táhlého stoupání po pohodlné cestě. Přešli jsme hřeben kopce, porostlý tajemným lesem a zahalený neméně tajemnou mlhou, a dorazili ke studánce poblíže silnice, po které jsme přijeli. Usoudili jsme, že procházka by stačila, a že by bylo neobyčejně příjemné, kdyby tu na nás čekal vůz. Jelikož se zde však nenacházel, přišla na pořad vážná debata, co dál. V ideálním a nejkrásnějším případě bychom došli do Střelic po modré turistické značce. Ale den byl krátký a musel jsem uznat, že to nemůžeme stihnout. Nejkratší cesta vedla po silnici. Ale celý den bylo šero a rodiče se oprávněně obávali o naši bezpečnost, kdybychom zvolili tuto variantu. Zbývala ještě třetí alternativa - dorazit na vlakovou zastávku v Radosticích. Na zastávku na znamení, kde nikdo z nás nikdy nebyl, kam odsud vedou pouze cesty neznámé a turisticky zcela neznačené. Tato možnost vyhrála. Zatímco jsme se dohadovali, značně se zešeřilo. Bylo to nevyhnutelné. Nedělní procházka se zase zvrhne v dobrodružnou výpravu.
V houstnoucím šeru jsme našli správnou odbočku ze značené cesty. Byla to blátivá pěšinka vedoucí nahoru do lesa. Vešli jsme mezi vysoké stromy, a někdy tehdy zmizel poslední sluneční paprsek za obzorem. Naštěstí se ten den žádnému proudu fotonů nepodařilo prodrat mlhou v takové intenzitě, aby se dal nazvat slunečním paprskem, tedy nám to ani nepřišlo. Bylo šero, když jsme sestoupili ze značené cesty, a byla tma jako v pytli, když jsme stanuli na vrcholu kopce.
Na vrcholu kopce se nacházela křižovatka lesních cest. Ne tří, ne čtyř, ale rovnou pěti, aby bylo naše putování zajímavější. Bylo by romantické vyprávět o tom, jak se naše čtyřčlenná rodina musela rozdělit, aby zjistila, která pěšina vede k zastávce na úpatí, a jaká přitom překonala nebezpečenství, ale faktem je, že jsme zbaběle využili moderní techniky.
Zvolili jsme správnou pěšinu a spěchali dolů. Vlak měl jet asi za dvacet minut, další kdoví kdy, a jak je to daleko, jsme mohli jen odhadovat. Cesta byla vymletá a ještě blátivější a kluzčí, než když jsme šli nahoru.
Jaká byla naše radost, když jsme dospěli na zastávku v Radosticích! Byla naprosto opuštěná a na první pohled nevzbuzovala mnoho důvěry, že bude čemu dávat znamení k zastavení. Několik letitých sodíkových lamp žlutě svítilo na nízké nástupiště uprostřed lesa. Z čekárny vyběhl zajíc.
Do deseti minut přesto přihrčel vlak a v mžiku nás dopravil do Střelic k našemu vytouženému vozu. Průvodčí nedokázala skrýt svůj údiv nad čtyřmi zablácenými cestujícími, již dávali tak pozdě po soumraku znamení.
I tak končívají naše nedělní procházky.
Martin Mlečka, 4.C