Praze (František Halas, Alena Rašová, Jan Křeček)
Malověrní Čas kostižerný
jí jenom krásu dal
a z polí stenných křik iluminoval
kamenné texty portálů a zdí
Praha zní. Ozývá se v ševelení turistů, cinkání tramvají, troubení aut i v krocích studentů Gymnázia Elgartova. Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Co je to Praha? Město. Stověžatá. Mater Urbium. A my v ní.
Tak bude vždy
Malověrní
Tak bude vždy
A dnes? Vzpomínka. Vzpomínky. Vynořují se. Skotačí. Dožadují se pozornosti. Třeba tahle. Támhle, vidíte ji? Kousek od Španělské synagogy…
Snad z rukávu obleku, nadměrně velikého natolik, že za jeho ramena vlezl se Franz Kafka takřka bez problémů, vynořili se dva kluci. Dva kluci na jednom kole. Projeli se smíchem okolo jmen všech Židů s velkým ,,Ž” a zmizeli kdesi za rohem. Josefov se opět ponořil do šumění ulic. Jen sem tam, kdesi zpod naňahňaných domků, ozvalo se škrábání pastelek a tužek z dětských obrázků, větrem snad přivátých někde od Terezína. Jinak byl klid.
Za vraty našich řek
zní tvrdá kopyta
Z Mánesova mostu vidíte všechno. Rudolfinum, Strakovku, Kramářovu vilu, Pražský hrad. V dálce se zlatě blyští Zlatá kaplička a tamhle ty žluté skvrnky za Karlovým mostem, to jsou tučňáci na Kampě. Uhýbáme doleva do ulice U Lužického semináře a tam číhá další, potvora.
Takový klavír jako v jídelně onoho semináře jsem jaktěživ neviděla. Nad klaviaturou, po každé straně jeden, rozprostíraly bohatou korunu dva kudrnaté svícny. Honosností ladily s květnatým lustrem a olivově zlatými závěsy v okně, místy až křivě pověšenými. To byl moment, kdy mi došlo, že klavíristé si dříve neměli čím svítit. To dyrbjachu ćežke časy być. Wósk kapaše jimaj na ruce. Žórło włosow so druhdy wotpali. Přiwšěm da nam tutón čas na přikład Mozarta. Ale wróćo do jědźernje. Chladně útulný byl tento prostor, asi jako starý a bublavý, drsný a vymírající jazyk. Nářečí. Spřízněnost. Čěske narodne wozrodźenje, to je jenož tajka anomalija.
za vraty našich řek
kopyty rozryta
je zem
A dál! Tam, kde stoupá koňská stezka! Slyšíte? Ještě dnes se ozývá klapot kopyt na Starých Zámeckých schodech… Jdeme výš! Na Hrad! K Loretě! Na Petřín! Klesáme výš, stoupáme hloubš, jak zpívá skupina, o níž se ve slušné společnosti nemluví. A někde vzadu v hlavě tikají hodiny. Stih-ne-me-to-stih-ne-me-to… Stihneme to?
Čas se napínal a smršťoval jako silonky. Od Národního jsme se přesunuli severněji. Ten večer byl kulturní. A v zákrutách vlnitého karmínu ,,Národ sobě” jako by vybledl. Na místě, kde všichni herci hráli, že nehrají. Přiznaně, odhaleně. Na zdar všem sardinkám a zkouškám před premiérou. V Dlouhé hrálo se ten večer Bez roucha.
a strašní jezdci Zjevení
mávají praporem
Spát! Spát – snad snít…? Další den nečeká, nad Prahou svítá, do nevybíravých paprsků mhouříme unavené oči, neb divadelní večery jsou náročné. Kudy jsme šli? Co jsme viděli? Snad Klementinum, snad Karlův most. Další vzpomínka si říká o pozornost…
Je lehké listí vavřínů
a těžký padlých stín
Já vím Já vím
Černobílé grimasy šklebí se na nás zpoza okenních tabulek vily. Polarity. Kde v přízemí ležel klid a literárno, nahoře hřmělo to bujarým smíchem a veselím. Rozepře. A teď všude bílo. Na Kampu sneslo se další podzimní ráno. Pomalým krokem, táhlým a nevýrazným, plujeme zdlouhavě bílými zdmi. Byl jednou jeden král. Tady psal, tady jedl. A na jeho oné místnosti pyšní se dnes Holan svými texty. Na Kampu sneslo se poledne. Kosmické jaro dává nám náladu spíše podzimní. Tam, kde vedly linky, rozpíjí se později tvary všech barev. Kdo ví, kde skončila imprese. Kdy se figury všech krásných racouleuses změnily na pouhé abstraktno. Paní Mládková, sedící na slunci v dece, působí jaksi nesmrtelně.
Dívejte se kolem sebe! Hlídejte si batohy! Jste v Praze. To není jen Matka měst. Je to také sídlo kapsářů, zlodějíčků a jiných podivných existencí. Jak je poznat? Jak je pochopit? U obchodního domu Kotva třeba zjistíme víc…
Jenom ne strach Jen žádný strach
takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach
co my tu zahrajem
až přijde čas až přijde čas
Okolo očí se mu vlnily vějíře vrásek. Stará tetování, rozpitá snad deštěm, tekla po jeho předloktích jak delty Vltavy. Václav. Každý si za své štěstí prý můžem sám. To jeho se skládalo z mozaiky cédéček, výstavy pánviček a záhonků na kytky, které zalévá vodou z Vltavy. Taky z jeho manželky, psa a kocoura. Václav. V Pragulic už provádí deset let, teď je mu sedmdesát tři. A přesto se nezapomněl usmívat. Člověku je zvláštně smutno, když vidí, jak hezky se dá bydlet pod mostem vedle Vltavy.
Divadlo je dívadlo a dividlo. Díváte se a divíte se. Dveře nám otevírá Matouš Ruml, kontroluje lístky. Čtyři postavy. Vulgarity, sebevraždy. Něha. Otec Welsh (Walsh? Wolsh?) odchází zemřít do jezera a na misku vah staví svoji duši. Na druhé jsou duše dvou bratrů. „Ti nejlepší jdou vždycky do pekla. Já asi pudu do nebe, i když jsem tátovi ustřelil hlavu.“ Západ osiřel.
Konéééc. Omyl, to néni konec. Protože na závěr nám zahraje mladá, ambiciózní kubánská skupina písničku pro nejnáročnějšího posluchača: pana učitele Křečka. A já ztrácím hlas, zrovna když se bavíme o validitě české hudební scény a o motorkách. Pýřivá světla, v románku sypkých zdí, dojatě žárlí na svůj klid!
Kůň bronzový kůň Václavův
se včera v noci třás
a kníže kopí potěžkal
Ranní paprsky se odrážejí na kopí svatého Václava. Ale až k Národnímu muzeu nejdeme. Tady je Lucerna. Tady je Světozor. A z Karlova náměstí odbočujeme do Resslovy, do té kobky, kde v roce 1942… ale však víte. Zbývá pár posledních míst. Neviditelná výstava, Vyšehrad se Slavínem, pak pro věci, na vlak a domů.
Pod rukama se mi kroutí kontury bytu. Ohýbají se a točí. Nabývám pocitu, že jsem se ocitla v surrealistickém světě. Tápu tmou, poslouchám. V lese pořád zpívají ptáci a ulice stále křižují auta a chodci, jen já jsem najednou slepá. V prostorách kulis je mi v tom bezpečno. A stejně tak v tichu hřbitova. Když zvony odbíjí Vltavu, jako by stále žili i ti, co tady leží.
Myslete na chorál
Malověrní
Myslete na chorál
