„Rozchod dvacet minut, potkáme se opět tady u sochy T. G. Masaryka a budeme pokračovat k Loretě a ke Strahovskému klášteru,“ oznamuji studentům ve čtvrtek 8. října 2026 chvíli před jednou odpoledne. S většinou pak sledujeme nejen střídání stráží, ale poněkud napjatě i stahující se mračna. Krátce poté začnou padat první kapky. Otevíráme deštníky a mírně bledneme, ještě potřebujeme projít kus cesty. Naštěstí se obloha po dvaceti minutách uklidní, znovu se rozprší až u mostu Legií. Ano, u toho mostu, který maturanti mohou znát z Nezvalovy básnické skladby Edison. Ale jiná nezvalovská metafora, Praha s prsty deště, se nám tentokrát až na drobné výjimky vyhnula.
Kluci ze 4. C obdivují fotky na výstavě Czech Press Photo
Exkurzi do Prahy mnozí považují za pozůstatek národně obrozeneckého myšlení. Proč bychom měli jet zrovna do Prahy? Proč ne do Londýna, do Jeseníků nebo do Kostelce nad Černými lesy? Vlastně nevím. Ale vím, že poslední společný výlet maturantů bývá příjemný zážitek pro všechny zúčastněné. Už takto v říjnu je přítomno vědomí konce, toho, že jde o poslední rok. Že už v květnu se budeme loučit. A navíc se dá pražské prostředí využít jako průvodce po kultuře a dějinách. Není to jen Pražský hrad, Vyšehrad, Staroměstské náměstí a Karlův most, je to i Lužický seminář, Strahovský klášter, památník heydrichiády nebo představení v některém z mnoha pražských divadel.
Zatímco Křeček poutavě vypráví, dámy se zajímají hlavně o foťák. Klasika!
Cíle pražské exkurze jsou především dva: ukázat, že centrum Prahy není tak velké, že je vše v dochozí vzdálenosti, že se dá trasa Václavák–Karlův most/Mánesův most–Malá strana–Hrad–Petřín–Národní divadlo–Václavák ujít pěšky a že je to rychlejší než MHD nebo autem. Druhý cíl je kulturní: ukázat, že výstavy a divadla nekoušou, že se do mnoha prostor dá vlézt – a že Praha umí být krásná i uvnitř budov, z nichž často vidíme jen fasádu.
Ester nám líčí historii Vyšehradu
Se 4. C jsme se proto nechali okouzlit výstavou Czech Press Photo v Nové budově Národního muzea, vyzkoušeli jsme „cityhry.cz“ a nechali se protáhnout zajímavostmi Malé strany, v Lužickém semináři zjistili, že existuje Horní a Dolní Lužice, svébytná výspa slovanství na západ od České republiky, a prošli si prostory, ve kterých působili mimo jiné Václav Hanka nebo Karel Jaromír Erben, ohromily nás knihovny ve Strahovském klášteře, kterými nás laskavě provedl dr. Jan Pišna, nebo si vyzkoušeli život nevidomých na Neviditelné výstavě.
Nad časopisem Serbowka. Tento konkrétní výtisk redigoval Václav Hanka.
Divadla nás také nezklamala. V mnoha ohledech výstřední inscenace Kartonový taťka v Divadle v Dlouhé zaujala nejen základní premisou, ale i nečekanými zvraty – ačkoliv když se člověk zamyslel nad tím, čemu se směje, možná se trochu zastyděl. Mnohem klasičtější představení Smrt obchodního cestujícího v Divadle ABC nás přeneslo nějakých 80 let do minulosti (premiéru měla hra Arthura Millera v roce 1949) a byla založena na přesvědčivých hereckých výkonech, ve vážné poloze jsme v hlavní roli viděli Miroslava Donutila. Obě hry vyvolaly emoce, se 4. C jsme se o nich bavili ještě další den a hodnotili silné i slabší stránky inscenací.
V Divadle v Dlouhé nám to slušelo!
„Sraz ve 14:15 na nádraží,“ oznamuji 4. C na Vyšehradě. Je pátek 9. října 2026. Jedeme domů. Zbývá jen sehnat něco k jídlu, vyzvednout zavazadla, nastoupit do vlaku a popřemýšlet nad tím, co jsme v uplynulých dnech zažili. Nezval by možná řekl „bylo to překrásné a bylo toho dost“ – Nezval toho vůbec napsal a napovídal hodně. My se s Prahou důstojně rozloučili. Teď už můžou prsty deště Prahu sevřít.
Skupinové foto
A ještě pár fotek pro dokreslení atmosféry:
