„Je jeden berlínský muž. Stojí se zlatým zubem na mostě poblíž stanice Möckenbrücke. Ta hra by se mohla jmenovat Chytni si svého děda. Když ho tam teď v zimě náhodou chytnu, vhodím mu do futrálu od tahací harmoniky drobné a on mi zahraje. Postojím, poslouchám a pozoruji kanál řeky, líné labutě, kachny v bílé, berlínské krajině. Most je zastřešený, zasklený, a tak i on, když hraje, je celý zasklený, zastřešený, klidný. Poslouchám ho a miluji, nechce se mi hnout. Také on pozoruje při hraní líné labutě a kachny. Vybral jste si, pane, krásný kout, říkám mu jednou pateticky, když dohraje. A on se usmívá, zub se mu zaleskne. Spasiba, říká mi, spasiba. Je to estetický dědo, dědo estetik, je rusky spanilý.