Zájezd do Anglie – učitelské vzpomínky

Napsal uživatel jkrecek dne St, 18. 05. 2022 – 22:55
Majak-Plymouth

Svědectví není nikdy dost. Ať se vydáte ve více lidech kamkoliv, každý vidí něco jiného. Jedni třeba Stonehenge, druzí třeba ovce a lachtany. True story. Když jsme se vrátili z anglického Cornwallu, kam se vydala celá osmina Elgartky, nebylo zbytí. Museli jsme o tom napsat dva texty. V mnohém se doplňují, téměř si neprotiřečí… a budoucím kronikářům to jistě usnadní pátrání po tom, co se ve 20. letech 21. století na Elgartce dělo.

Protože ovšem všichni učitelé vědí, že dnešní mládež je zpovykaná a dlouhé texty nikdo nečte, dáváme pro jistotu hned na začátek odkaz na galerii. Fotky najdete zde: https://photos.app.goo.gl/inwdgM3KMzdSkeCc6. Mimochodem, tento článek možná bude mít pokračování. Zadali jsme – dobrovolně! – studentstvu, ať nám pošle své anglické postřehy, stačí nám pár vět, přece jenom jelo 46 lidí. Až (jestli) nám něco přijde, přečtete si to na tomto webu též. A teď už Anglie očima učitelů:

Bus
Autobus nám přistavili přímo před školu.

Deník jedné cesty do Anglie (očima Šárky Nygrýnové)

Den 0. a 1.
Počet účastníků: rovných 50
Teplota: příjemných 20 °C
Nálada: plná očekávání

Je půl dvanácté a skoro to vypadá, že jsme všichni. Kapitán Křeček velí odjezd, poslední zamávání rodičům (stejně hromadně míří do nejbližšího pohostinství na oslavu) a už se proplétáme Brnem, pak frčíme dálnicí, jedna zastávka, druhá u nejmenovaného amerického fastfoodu, třetí už dost ospalá a ejhle, jsme v Calais, pěkně tunelem pod mořem, pasová kontrola v Británii (jsou na nás přísní), proklimbáme se anglickým venkovem, prší, prší, neprší a jsme v Plymouthu.

Pokojně se rozejdeme, někteří protáhnout nohy, jiní ochutnat něco britských specialit, abychom se za hodinku a půl zase setkali natěšení na prohlídku National Marine Aquarium. O mnoho medúz, žraloků, mořských hvězdic a jim příbuzných později se vydáváme pěšky na pobřeží, kde nám náš milý průvodce popovídá o místním majáku a taky Francisu Drakeovi (vsadím se, že si stejně všichni zapamatovali hlavně jeho neslavný skon na úplavici). Později po nákupu nezbytností v centru nás čeká poslední pochod k autobusu, kde nás vyzvednou hostitelské rodiny a to znamená jediné: večeře, sprcha, spánek, hurá!

Kaja_zelva
Kája a želva Friday. Blízká setkání třetího druhu v plymouthském akváriu.

Den 2.
Počet studentů nespokojených s rodinou: naštěstí 0
Déšť: stabilní, vytrvalý
Počet vraků: 1 (tak akorát; poznámka sebestředného křečka: nemyslí tím sebestředného křečka!)

V osm se zase všichni radostně shledáváme u autobusu, kde si sdělujeme zážitky z rodin, zejména kvalitu jídla, protože o co jde v životě především, že. Dnes nás čeká pobřeží s Land's End a St. Michael's Mount, takže se k lijáku dá předpokládat i vítr, což potěší srdce nejednoho dobroduha. Na Land's End se sice slunce chvíli tváří, že s deštěm dnešní sázku prohrálo, ale pak se umoudří, vykutálí ven a neopustí nás po zbytek dne. Někteří ochutnáváme slavné cornish pasties, kapsy plněné masovou směsí, jiní sáhnou do obědových balíčků, ale všichni se pak svorně vydáváme na procházku po pobřeží. Po cestě potkáme i dvacetiletý vrak, a když se u něj každý aspoň třikrát vyfotí, můžeme spokojeně k autobusu k další destinaci.

St. Michael's Mount je pevnost na ostrůvku, kam se dá za odlivu dojít po kamenité cestě suchou nohou, nebo za přílivu dopravit člunem, což se poštěstí nám. Výstup k pevnosti je, mírně řečeno, větrný, ale bohudík jsme všichni plní proviantu, takže odfouknutí do moře nehrozí. Po prohlídce a nezbytných suvenýrech si dáváme chvilku na nasávání místní atmosféry a pak už kalupem zpět do Plymouthu.

Lands_End
Land's End. Elgartka na jednom z mnoha konců světa.

Den 3.
Počet živých čarodějnic: naštěstí 0 (poznámka sebestředného křečka: ale ty paní v kase vypadaly trochu čarodějně…)
Počet plastových Excaliburů: nespočet
Déšť: si dal pohov

Navzdory optimistické předpovědi po cestě potkáme i déšť, ale vesnička Boscastle nás vítá slunečními paprsky. Obhlídneme terén, místo je to skutečně malebné, a pak se odebereme do muzea čarodějnictví. Tady by se daly strávit hodiny, exponáty a příběhy jsou magicky děsivé, ale čas nás tlačí a v břiše kručí. Po obědě se většina vydává pobřežím na asi devítikilometrový pochod k Tintagelu, hradu, kde se podle legendy narodil napůl mytický král Artuš. Na konci své cesty ale vyhodnotíme, že za vstup do rozvalin, byť romantických, raději ušetříme a pokocháme se jen z bezpečné vzdálenosti. Koneckonců, bájný Excalibur se dá v místních suvenýrech najít v několika provedeních, nemluvě o mnoha magických udělátkách čaroděje Merlina. Na zpáteční cestě se krátce zastavíme i v Jamaica Inn, bývalé stanici pašeráků známé především z knih britské autorky du Maurier.

Tintagel_coastal
Far over the Misty Mountains cold…

Den 4. a 5.
Počet lachtanů v Temži: 1
Studenti ztracení v Londýně: 0
Zážitek z nočního Londýna: nezapomenutelný

Naposledy se rozloučíme s rodinami, které se o nás tak vzorně staraly, a pak už je čas Plymouthu zamávat. Čeká nás ovšem velkolepý závěr výpravy: Londýn. Nejprve je ale třeba překonat pěkných pár kilometrů k jeho předměstí a pak vybojovat závěrečnou bitvu s dopravou. Když konečně vyskakujeme z autobusu na Westminsterském mostě, je skoro jedna a začíná nám pěkně připékat. Husím pochodem se vydáváme osvědčenou cestou od parlamentu (z mostu pak některým z nás málem vypadnou oči z důlků, když v kalné Temži vidíme skotačícího lachtana) kolem Big Benu přes St James' Park k Buckinghamskému paláci až na Trafalgarské náměstí, kde vyhlásíme očekávaný rozchod na nějaké to občerstvení a covidové testy, každý dle chuti. Následuje Covent Garden, čínská čtvrť a mnohými vytoužená Oxford Street, ráj všech nákupů chtivých. Na sraz u Mramorového oblouku dorazíme s o poznání lehčími peněženkami a pak už se metrem cestuje k autobusu na Greenwich. Protože do eurotunelu nás pustí až nad ránem, velitel výpravy Křeček nám naplánoval ještě procházku nočním Londýnem, která je nabitá úchvatnými místy a zážitky: člunem po Temži, Tower Bridge i Shakespearovo divadlo Globe. Nutno dodat, že k půlnoci už všichni sotva pleteme nohama a v autobuse většina rovnou upadá do bezvědomí. Koneckonců, na náročnou zpáteční cestu domů je nejlepší se prakticky odrovnat, to pak člověk neřeší, kde ho co tlačí. Návrat do rodné hroudy je rychlejší, než se čekalo, takže ještě před půlnocí zastavujeme před nám dobře známou modrou budovou, kde už přešlapují rodiče. Chvatně sbíráme saky paky, loučíme se, až se všichni rozplynou ve tmě, aby doma dospali, co po cestě nestihli.

Dobré to bylo.

TowerBridge
Tower Bridge v noci. Kdo z vás to viděl? Kromě občanů Londýna, samozřejmě…

* * * 

Kde anglické lišky dávají dobrou noc (očima Jana Křečka)

Po osmikilometrové túře přicházíme k autobusu. Kolem jede modrý ford, ze sedadla spolujezdce (nalevo, jak je v Anglii zvykem) se vykloní kluk v bílém tričku a křikne na nás: „SCHOOL TRIPS SUCK!“ V překladu něco jako „školní výlety nestojí za nic“. Hm. Zjevně nikdy nebyl na školním výletě s Elgartkou…

Vyjížděli jsme v pondělí 9. května 2022 v 11:30 od Elgartky. Kolem jedenácté zastavil před školou žlutý autobus, dořešili jsme poslední detaily, nasedli, zamávali shromážděným rodičům a spolužákům a započali dlouhou, dlouhou, dlouhou cestu. Tak dlouhou, že v Plymouthu jsme vystupovali o krásných 26 hodin později. Mezitím jsme podvodním tunelem překonali Lamanšský průliv, prošli pasovou kontrolou, bez které to po brexitu nejde, a minuli Stonehenge. Z dálnice je na tuto megalitickou stavbu vidět snad lépe, než když zastavíte a zaplatíte vstupné.

Stonehenge
Fakt Stonehenge. Z okna autobusu. Důkaz místo slibů.

Plymouth. Město velikosti Brna, přístav, ze kterého vypluli na lodi Mayflower tzv. otcové poutníci, zakladatelé první evropské kolonie v dnešních Spojených státech amerických, sídlo slavného piráta Francise Drakea, který mu, mimochodem, i chvíli starostoval. A také místo, kde se nachází největší akvárium ve Velké Británii. Tam jsme po krátkém rozchodu zamířili. O několik spektakulárních pohledů na žraloky, medúzy, karetu obrovskou jménem Friday, rejnoky a mnohé další mořské živočichy později jsme se vydali na túru přes město, kde na nás kromě autobusu a kufrů čekaly anglické rodiny. Spali jsme jako zabití.

Land's End. Konec světa, trocha lunaparku a mohutný díl přírody. Vlny se tříští o skalnaté útesy, pěna se noří z hlubin a opět mizí, a když se zadíváte do dálky, až za obzor, tušíte americké břehy. Dali jsme si hodinový rozchod, abychom zahnali déšť a ochutnali „cornish pasty“, typické cornwallské taštičky plněné bramborami, cibulí, masem a dalšími ingrediencemi. Skupinové foto na konci světa nemohlo chybět, pak jsme se vydali po pobřeží do necelé tři kilometry vzdálené vesničky Sennen Cove, kde na nás čekal autobus. Kromě úžasných přímořských výhledů, které z ČR neznáme, jsme potkali vrak německé lodi Mulheim (je to relativně nový vrak, loď u Land's End ztroskotala v roce 2003). Příznivce surfování potěšil pohled na pláž v Sennen Cove, kde se kousek od parkoviště prohánělo pár nadšenců ve studených jarních vlnách.

Vrak
Vrak lodi Mulheim

Přejezd na St. Michael's Mount zabral jen půlhodinku. Méně známý bratranec francouzského Mont Saint Michel je fascinující stejným způsobem: představte si horu, kterou při přílivu obklopí moře. Když přijde odliv, vykoukne z vody chodníček – a po něm přejdete suchou nohou těch 500 metrů, které dělí ostrov od pevniny. Ale běda vám, pokud se vydáte ve špatný čas! Kdybyste na chodníček třeba přivázali svoji levou botu, najdete ji později až pět metrů pod hladinou. Rod St Aubynů vlastní tenhle cornwallský kus země přibližně od poloviny 17. století, přičemž současní vlastníci, Mary a James St Aubynovi, na St. Michael's Mount žijí. A pokud znáte knižní sérii (a posléze seriál s Benedictem Cumberbatchem) Patrick Melrose, prozradím vám, že autor série, Edward St Aubyn, je příbuzný této rodiny. Paní domácí prošla kolem nás, když jsme čekali na lodičky. Ale v ten okamžik jsme to nikdo nevěděli. Inu, šlechtice od pohledu nepoznáte.

Prohlídku městečka Penzance, která byla původně v plánu, jsme už nestihli. Musíme si přece nechat něco na příště, ne? Takže zpět do Plymouthu, k rodinám a na večeři. To je vždycky trochu loterie. Někdo zažil grilování na pláži, na někoho zbyla rozmražená pizza s hranolky. Snad mohu prozradit, že učitelé si užili výborné lasagne u hostitelky Caroline.

Dinner
Lasagne jsme nevyfotili. Tak aspoň indická večeře z dalšího dne.

V čtvrtek byly naplánovány tři zastávky: Boscastle, Tintagel a Jamaica Inn. Kdybyste se snažili, nemáte za tři hodiny co dělat. Boscastle a Tintagel jsou sice malebné, ale nevelké vesničky, Jamaica Inn je hospoda uprostřed anglických blat. Navrhli jsme proto studentům původně neplánované možnosti: kdo chce, může jít na cca osmikilometrovou túru z Boscastlu do Tintagelu, kdo nechce, může zůstat v Boscastlu, dát si kávu nebo čaj, projít obchůdky a užít si ospalou atmosféru přímořského letoviska. Začali jsme ale prohlídkou Muzea čarodějnictví a magie (Museum of Witchcraft and Magic), které zde existuje již přes šedesát let a údajně ukrývá „největší sbírku magických potřeb a artefaktů“, jak se píše v publikaci The Encyclopedia of Witches, Witchcraft and Wicca. Osobně mě nejvíc zaujala historie hlavy „naložené“ v dehtu, o které se mnozí domnívali, že by mohlo jít buď o nějakého svatého, nebo naopak o zločince. Ve skutečnosti se ukázalo, že jde nejspíš o starou egyptskou mumii, která byla ukradena z Egypta vykradači hrobů, převezena do Anglie a vydávána za svatou relikvii.

Poté nastal okamžik pravdy. Půjde někdo na túru? Nebudou chtít všichni zůstat v Boscastlu a jet autobusem? Výsledek nás překvapil. 41 lidí se s průvodcem a dvěma vyučujícími vydalo na procházku, paní profesorka Nygrýnová zůstala s pěticí unavenějších „doma“. Na procházce nás odměnily úžasné výhledy a nádherné počasí. Do Tintagelu jsme dorazili kolem půl páté, vyfotili se s mostem vedoucím na bájný hrad krále Artuše, shodli se, že ty zbytky opevnění nám stačí takto z dálky a že nepotřebujeme platit přemrštěné vstupné za výhled na útesy, které jsme si právě užili zdarma, a jali se prozkoumat taje vesničky Tintagel. Je tam krásná stará pošta a mnoho předražených obchůdků s bizarními vymyšlenostmi. Ani paní profesorka Nygrýnová si tam nic nevybrala – a to už je co říct (ano, tuto větu si dovolím i přesto, že jí riskuji „tichý kabinet“). Na cestě zpět k rodinám jsme jen na skok přibrzdili u hospody Jamajka (Jamaica Inn) na bodminských blatech a prohlédli si místo spojené se stejnojmenným románem Daphne du Maurier.

Tintagel
Pěší skupina s Tintagelem v pozadí. Vidíte ty ruiny? Ne? Tak to vidíte správně. A ten most tam ještě před pár lety nebyl!

V pátek jsme vstávali dřív než obvykle. Čekalo nás loučení, čtyřhodinová cesta do Londýna, celý den v hlavním městě Spojeného království a dlouhá, dlouhá, dlouhá cesta domů s nočním přejezdem hranic. Jenomže dostávejte se do Londýna v páteční dopoledne! Jen prodrat se přes Chelsea zabralo asi půl hodiny – a to tam ani nehráli fotbal! Místo ve 12 nás řidiči vyhodili ve Westminsteru po jedné. Vzali jsme to hopem: Parliament Houses a Elizabeth Tower (tedy Big Ben), zamávat Westminsterskému opatství a po ulici Whitehall dojít kolem Downing Street k Horse Guard Parade, v St. James' Parku nakrmit ptactvo, vyfotit se u Buckinghamského paláce a po The Mall doputovat na Trafalgarské náměstí. Hodinový rozchod (zájemci mohou nahlédnout do Národní galerie), šestice neočkovaných/„neprodělaných“ pod vedením Evana McElravyho na antigenní testy u stanice London Bridge, ostatní následně berou útokem Covent Garden, Leicester Square, Chinatown a přes Soho přicházejí na milovanou i nenáviděnou (primárně mnou) Oxford Street. Hodinu a půl rozchod na nákupy, sraz u Marble Arch. Koho nákupy nebaví, může si odskočit na Baker Street a najít bájný domov Sherlocka Holmese. A protože je to docela daleko, stíhají to někteří jen tak tak.

Je to Londýn letem světem, co si budeme povídat. Ale jak chcete projít devítimilionové město za necelý jeden den? Unavení nasedáme na metro a z Bond Street míříme na North Greenwich k O2 Aréně (dříve Millennium Dome), kde parkuje autobus. V místním Tescu se vybavujeme na noc v nepohodlných sedačkách a po půl deváté vyrážíme zpět do víru dění. Máme čas, autobus dřív než o půlnoci nevyjede, eurotunel máme zarezervovaný na sedmou hodinu ranní (českého času). A noční procházka po Londýně? To nelze odmítnout!

Chinatown
Z procházky po Chinatownu.

Ze stanice North Greenwich nevede jen metro, ale i lodní doprava. Takhle večer je četnost plaveb nízká, čekáme 25 minut a kupujeme jízdenky. Noční plavba je fascinující, město vypadá úplně jinak. Temže se třpytí odlesky tisíců světel, vzduch je svěží, unavené tváře studentů hltají potemnělou městskou krajinu. Zážitkem jsou i obrysy Cutty Sark, obrovské plachetnice z 19. století, jednoho z posledních čajových kliprů. Abychom ušetřili, vystoupíme o zastávku dřív, už na Canary Wharf. Krátká procházka po bývalých londýnských docích, dnes finančním centru, k metru, pár zastávek do Bermondsey a odtud úzkými uličkami a tajnými zkratkami k Tower Bridgi. Tam můžeme zpomalit, konečně jsme na místě, kde jsme chtěli procházku začít. Jenomže už jsme dost utahaní a je k desáté hodině večerní. Společná fotka je nutnost, na tomhle místě ji děláme pokaždé. Letos poprvé v noci. Na řece se to hemží párty loděmi, míjíme křižník HMS Belfast, plymouthského Francise Drakea si připomeneme replikou jeho lodi Golden Hind. Se sebezapřením a bolavýma nohama se doploužíme k divadlu Globe a lávce Millennium Bridge, která spojuje galerii Tate Modern (původně elektrárnu!) a cestu ke katedrále sv. Pavla. Poslední proslov o tom, co vidíme, a hurá na stanici London Bridge, odkud nás metro dováží zpět k autobusu. Možná si myslíte, že na sedačkách v autobusu se nedá spát. Ale po cca 20 kilometrech, které jsme po Londýně nachodili, se většina uloží v nejpříjemnější nepříjemné poloze a během několika minut usíná. Jen na hranicích se probudíme kvůli pasové kontrole, ale pak už svět mizí pod unavenými víčky.

Na konec se sluší poděkovat. Řidičům Zdeňkovi a Přemkovi, jejichž um dostal náš autobus z mnohdy svízelných situací, průvodci Danu Tillingerovi, nedávnému absolventu Elgartky, který se k průvodcování na tomto zájezdu dostal jako slepý k houslím a zhostil se ho se ctí a na výbornou, a v neposlední řadě studentům. Že celý zájezd proběhl bez problémů, že všichni dodržovali vše domluvené, že i když něco nevyšlo dle plánů či představ, dotčení to zvládli překousnout, že jsme se vždy dokázali domluvit, když už nějaký problém nastal – a v neposlední řadě, že všichni zvládli naše někdy až vražedné tempo a vysoké počty nachozených kilometrů, to vše není samozřejmost. Ale přesně po takových dobrých zkušenostech mají vyučující chuť pro studenty organizovat další věci a vymýšlet nové plány. Díky!

All_TowerBridge
Kdybyste viděli ty obličeje ztrhané námahou! Všichni se cítíme na „v nohách mám už tisíc mil“.

Majak_Elg
Ikonický maják, ikonické foto.

Typ článku