„Co je pro tebe domov? Jsi doma v Berlíně, nebo v Brně? A proč jsi z Brna odešla?“ ptám se Dory Kaprálové. Sedíme na gauči, rekvizitě ze hry Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna, září na nás reflektory a já jsem mírně nervózní, protože si povídáme před publikem, které neodpouští. Maturity máme za sebou, celá škola tedy vyrazila za kulturou. 30. května 2025 hráli v Huse na provázku představení pouze pro nás.
Dora Kaprálová je brněnská spisovatelka a dokumentaristka, která žije v Berlíně. Její hlavní doménou jsou krátké prózy, v nichž magickým jazykem – protože nuance češtiny ovládá jako málokdo! – ohledává každodennost, vše obyčejné, co lze vidět, zažít, pocítit. Právě texty z děl Zimní kniha o lásce, Berlínský zápisník, Ostrovy a Utrpení a jiné žánry byly základem pro zhlédnutou inscenaci. Nejnovější Mariborská hypnóza se těší zájmu čtenářů, viz např. Deník N nebo Cena literární kritiky.
Představení Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna začalo „stand-upem“ Terezy Maxmilián Marečkové, která si v kouzelně nejisté a křehké roli samotné Dory Kaprálové získala publikum zdařilou interakcí s konkrétními diváky (vyloudila i ibalgin!). Pak už následoval sled epizod ukazujících životní paradoxy, zmatenost středoevropského prostoru nebo život z balkonu ve čtvrtém patře, abychom probloumali jednotlivými scénami až k otravným otázkám reportérů a k tomu, že se snad každý, co je to domov, zda je víc doma v Berlíně, nebo v Brně, proč z Brna vůbec odcházet. A ne, nebylo to předem domluvené a pisatel těchto řádků nevěděl, že to v inscenaci zazní, když se na to autorky v úvodu ptal…
Ohlasy studenstva byly nejednotné. Všeobecně lze říci, že se inscenace líbila, ale často se ozývalo „já jsem to nepochopil/a“ – někdy pomůže rozprava s vyučujícími, někdy časový odstup, jindy je dobré vidět kus ještě jednou. Srna byla náročná pro nezkušeného diváka: neměla jednotící příběh, který by publikum vtáhl a nepustil. Volně související scény ale fungovaly samy o sobě, stejně tak bylo skvělé vidět vynikající herecké výkony. A když zná člověk předlohu, ví, že texty Dory Kaprálové byly zachyceny velmi autenticky.
Jít večer do divadla se studenty je obvykle krásný zážitek. Jít do divadla s celou školou je… ošemetné. Na rozdíl od večerního představení je jasné, že část publika je na místě spíše z donucení, není jasné, zda bude inscenace bavit, zda bude srozumitelná, jestli publikum vydrží v tichosti a bez mobilů… Tentokrát se to, myslím, povedlo (byť jsme si několik roztomilých okamžiků užili, například když dvě studentky opouštěly sál a omlouvaly se hercům, že jdou na záchod, což herecký ansámbl úsměvně glosoval). Díky za to. A věřím, že se to povede i příště.
Fotografie: David Konečný (Husa na provázku)
Fotografie Dory Kaprálové: Luisa Greenfield